Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 185/06

Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatelů A.P., Ing. K.J., obou zastoupených JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, a JUDr. I.P., zastoupeného JUDr. Josefem Holubem, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2006, sp. zn. , a"proti všem dalším rozhodnutím na tento rozsudek navazujícím", takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností se stěžovatelé s poukazem na tvrzené porušení , d, y, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2006, sp. zn. , kterým byly zrušeny ve výroku tohoto rozsudku uvedené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a věc byla tomuto okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Zároveň v petitu ústavní stížnosti požadovali, aby Ústavní soud zrušil i "všechna další rozhodnutí na tento rozsudek navazující".

Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.

Za shora uvedené procesní situace nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost - pokud směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2006, sp. zn. nepřípustná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Podle citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě je zjevné, že předmětné řízení nebylo dosud ukončeno, neboť shora uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo rozhodnuto o vrácení věci soudu prvního stupně, který bude v rámci pokračujícího řízení ve věci znovu jednat a rozhodovat. Stěžovatelům se tedy v tomto řízení znovu otevírá možnost v plné míře svá procesní práva uplatnit. Ústavní stížnost byla proto podána předčasně, jelikož stěžovatelé nevyčerpali a v době podání ústavní stížnosti ani nemohli vyčerpat všechny procesní prostředky, poskytnuté jim zákonem k ochraně jejich práv.

Pokud stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti argumentují tak, že předmětný rozsudek Nejvyššího soudu je třeba v zásadě považovat za rozsudek, jenž pro údajná pochybení vyžaduje výjimečnou ingerenci Ústavního soudu, nelze než zdůraznit, že s odvoláním na shora vyslovené není možné návrhu stěžovatelů vyhovět. Stěžovatelé, resp. jejich právní zástupce, si jsou ostatně podle obsahu odůvodnění ústavní stížnosti zjevně velmi dobře vědomi naprosto omezených možností Ústavního soudu vstupovat do dosud pravomocně neukončeného řízení. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů - nota bene v dosud neskončené věci - spočívající většinou v oblasti jednoduchého práva, ale z co nejvíce komplexního hlediska, po pravomocném uzavření případu, při splnění stanovených formálních náležitostí a předpokladů ústavní stížnosti posoudit, zda závěry obecných soudů obstojí i ústavněprávně. Každý jiný postup by nad rámec stanovený u a nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku činil z tohoto soudu další soudní instanci. Je rovněž vyloučeno napadat rozhodnutí, kterým byla věc vrácena k pokračování v řízení s poukazem na to, že Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, který je podle stěžovatelů nesprávný. Odhlédne-li od skutečnosti, že případná další rozhodnutí obecných soudů v dané věci by tak zůstala nálezem Ústavního soudu nedotčena, což by bylo v hrubém rozporu s principem právní jistoty, nahrazoval by Ústavní soud de facto činnost Nejvyššího soudu a vystupoval by jako jakási "superinstance" v rámci obecného soudnictví, což mu nepřísluší.

V této souvislosti se stěžovatelé domáhali toho, aby Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl, neboť prý přesahuje jejich vlastní zájmy, protože na výsledku věci do značné míry závisí, zda se svého vlastnictví ( spoluvlastnictví) budou moci ujmout též další spoluvlastníci sporných nemovitostí. Uvedený výklad ustanovení považuje Ústavní soud za nepřiměřeně extenzivní a proto dospívá k závěru, že podmínky citovaného ustanovení v souzené věci nejsou splněny.

Stěžovatelé rovněž namítali, že Nejvyšší soud měl dovolání vedlejších účastníků odmítnout, neboť jejich dovolací námitky v podstatě směřovaly vůči skutkovým zjištěním nižších soudů. Ani tuto argumentaci Ústavní soud nepřijímá a odkazuje na svoji ustálenou judikaturu. Zásadně je totiž věcí Nejvyššího soudu, aby uvážil, zda má - v souzené věci - rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam či nikoli. Na tuto otázku odpověděl Nejvyšší soud kladně a svůj právní názor podrobně a přesvědčivě odůvodnil. Za tohoto stavu není důvod, aby Ústavní soud - z hlediska ústavnosti- v tomto směru jakkoli ingeroval.

Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně; důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není v zásadě oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor. Domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod podáním ústavní stížnosti je fyzická nebo právnická osoba oprávněna za podmínek stanovených u ČR a - jak již bylo řečeno - teprve po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv a pravomocném ukončení věci. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má přitom jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, resp. řízení před těmito orgány není pravomocně ukončeno, bylo by zásahem do jejich pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k výkonu jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů , v daném případě k posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y ČR). Při výkonu svých pravomocí musí i tento soud respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v y a d, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat. Pokud tedy stěžovatelé v petitu svého návrhu dále žádají, aby Ústavní soud mimo napadeného konkrétního rozsudku zrušil všechna (blíže nevymezená či dosud vůbec neexistující) "další rozhodnutí na tento rozsudek navazující" je zjevné, že se v této části ústavní stížnosti nemůže než jednat o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti konečně uvádějí, že v řízení dochází ke značným průtahům. Tu nezbývá než připomenout, že v řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud především oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit; směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, kdy se zpravidla jedná o jednorázový útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručenému základnímu právu nebo svobodě stěžovatele, může Ústavní soud příslušnému orgánu zakázat, aby v porušování práva pokračoval, jak je tomu obvykle právě v případě zjištění neodůvodněných průtahů ve věci, případně mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné [ ]. Toho se však stěžovatelé ve svém návrhu nedomáhali.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost zčásti odmítnuta jako nepřípustný návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a zčásti podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2006

Vojen Güttler v.r.

soudce zpravodaj