Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 272/06

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů ak. arch. B.D.a O.D., zastoupených JUDr. Josefem Provazníkem, advokátem se sídlem v Praze, Lidická 28 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. , kterým bylo v právní věci žalobkyň I. K. a Z.S.P.V. REAL, a.s., proti žalovaným stěžovatelům k odvolání žalobkyň proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 12. 2005, sp. zn. , uvedené usnesení obvodního soudu změněno tak, že se řízení nezastavuje. Odvolací soud tedy v daném případě dospěl k odlišnému právnímu závěru, než soud prvního stupně, který řízení původně zastavil pro údajnou překážku věci rozsouzené; podle ústavní stížností napadeného usnesení se však o věc již rozsouzenou nejednalo, jelikož nebyla dána totožnost skutkového základu mezi zkoumanými případy.

Stěžovatelé s tímto názorem Městského soudu v Praze nesouhlasí, což je podstatou jejich argumentace, obsažené v ústavní stížnosti. Podle jejich názoru tedy mělo být řízení ve věci zastaveno, jak již Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl.

Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.

Za shora uvedené procesní situace nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda (ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Podle citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě je zjevné, že předmětné řízení nebylo dosud ukončeno, neboť shora uvedeným usnesením Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto pouze o tom, že řízení v dané věci se nezastavuje, jinými slovy běží dále.

Stěžovatelům se tedy v tomto řízení znovu otevírá možnost v plné míře uplatnit svá procesní práva. Ústavní stížnost byla proto podána předčasně, jelikož stěžovatelé nevyčerpali a v době podání ústavní stížnosti ani nemohli vyčerpat všechny procesní prostředky, poskytnuté jim zákonem k ochraně jejich práv.

Ústavní soud zde odkazuje zejména na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně; přitom důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není v zásadě oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor. Domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod podáním ústavní stížnosti je fyzická nebo právnická osoba oprávněna za podmínek stanovených u ČR a teprve po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv a pravomocném ukončení věci. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má přitom jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem této subsidiarity samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jestliže právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, resp. řízení před těmito orgány ve věci samé není pravomocně ukončeno, bylo by zásahem do jejich pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů , v daném případě při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti. V této souvislosti lze také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech prostředků ostatních.

Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentují tak, že je třeba napadené usnesení považovat za rozhodnutí, jež pro údajná pochybení vyžaduje výjimečnou ingerenci Ústavního soudu, nelze jim dát za pravdu. Stěžovatelé, resp. jejich právní zástupce si jsou ostatně podle obsahu odůvodnění ústavní stížnosti zjevně velmi dobře vědomi naprosto omezených možností Ústavního soudu vstupovat do dosud pravomocně neukončeného řízení. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů - nota bene v dosud neskončené věci - spočívající většinou v oblasti jednoduchého práva procesní povahy, ale z co nejvíce komplexního hlediska, po pravomocném uzavření případu, při splnění stanovených formálních náležitostí ústavní stížnosti posoudit, zda závěry obecných soudů ve věci samé obstojí i ústavněprávně. Každý jiný postup by nad rámec stanovený u a nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku činil z tohoto soudu další soudní instanci, zasahující do řízení před příslušnými orgány veřejné moci v kterékoli jeho fázi s možnými zásadními závěry pro věc samu.

Je také vyloučeno napadat předmětné usnesení s poukazem na to, že soud vyslovil právní názor, který je podle stěžovatelů nesprávný. Odhlédneme-li od skutečnosti, že případná následující rozhodnutí obecných soudů v dané věci by tak zůstala nálezem Ústavního soudu nedotčena, což by bylo v hrubém rozporu s principem právní jistoty, nahrazoval by Ústavní soud de facto činnost příslušných orgánů veřejné moci, nepřípustně by se stavěl na počátek soudního řízení (pokud by např. přijal jakýkoli závěr o tom, zda konkrétní řízení má nebo nemá být zastaveno) a vystupoval by jako jakási "superinstance" v rámci obecného soudnictví, což mu podle y nepřísluší.

Rovněž nelze uvažovat o aplikaci ust. , jelikož je zřejmé, že řízení ve věci samé stále probíhá a není pravomocně ukončeno. Ostatně, ani tvrzení stěžovatelů, že stížnost svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy (v zásadě, že napadené usnesení obsahuje nesprávný právní závěr, resp. že předmětnou žalobou by se soudy zabývaly nedůvodně, jelikož řízení ve věci mělo být zastaveno), neodpovídá účelu a smyslu ustanovení citovaného zákona

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2006

Vojen Güttler v.r.

soudce zpravodaj