Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 67/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek a/ P. V. a b/ M. P., zastoupených JUDr. Václavem Vápeníkem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Malvazinky 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, č.j. -116, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2004, č.j. -101, t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), napadly stěžovatelky v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, a navrhly, aby je Ústavní soud zrušil.

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 27. 10. 2000, č.j. -47, proti stěžovatelkám určil ( ), že žalobkyně L. V. je vlastníkem "pozemků parc. č. 105/4 o výměře 15.170 m2 a parc. č. 105/11 o výměře 11.003 m2, označených dle dřívější pozemkové evidence, nyní součástí pozemku p.č. 105/1, v katastrálním území Modletice, obec Modletice, zapsaných na LV č. 543 u Katastrálního úřadu Praha-východ", a odvolací soud toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. O dovolání stěžovatelek rozhodl Nejvyšší soud usnesením dne 6. 10. 2005, č.j. -116, tak, že je jako nepřípustné odmítl (srov. , odst. 3 ); vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené.

Spor, vedený před obecnými soudy, vycházel ze situace, kdy obě procesní strany dokládaly k téže věci (označeným pozemkům) své vlastnické právo. Žalobkyně poukazovala na dědický titul s tím, že vlastnictví nabyla po svém otci (ku dni 1.10. 1977), který pozemky získal přídělem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (na základě přídělovéy Okresního národního výboru v Říčanech ze dne 26. 2. 1953). Stěžovatelky oproti tomu dovozovaly své vlastnické právo z restituční dohody se ZD Modletice ze dne 13. 4. 1993, resp. z rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Praha-východ ze dne 26. 8. 1993, jímž byla dohoda schválena (, , 2 , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy účinném znění - dále jen "zákona o půdě"). Obecné soudy přisvědčily vlastnictví žalobkyně; odvolací soud, odkazuje na zákonnou zásadu, že vlastnictví se nabývá ku dni smrti zůstavitele, uvedl, že "v době, kdy rozhodoval pozemkový úřad, který rozhodl o vlastnictví stěžovatelek, již byla žalobkyně vlastnicí sporného pozemku". Proto vlastnictví naopak nemohly nabýt stěžovatelky, jestliže vlastnické právo žalobkyně nezaniklo; její titul, uzavřel odvolací soud, předchází titulu stěžovatelek a je "právně účinný a závazný".

Stěžovatelky mají za to, že uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejich práva na ochranu vlastnictví podle d (dále ""), neboť obecné soudy rozhodly v rozporu s hmotným právem, zejména nerespektovaly "zásady a principy restitučních předpisů"; podle jejich názoru nelze dát přednost titulu, který "vznikl důsledkem protiprávního aktu protiprávní státní moci".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d/y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ). Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jimi vydaných rozhodnutí; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Pro ústavní stížnost je příznačné, že je k standardním ("podústavním") institutům prostředkem subsidiárním (nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky ochrany práv stanovené obecným právem byly vyčerpány) a zúženým potud, že ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu se omezuje jen na hlediska ústavnosti. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).

Z toho plyne, že samo o sobě není ani rozhodné, namítají-li stěžovatelky pouze, že napadené rozhodnutí je věcně nesprávné; kategorie správnosti není finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, neboť tím je až kriterium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad dotčených právních předpisů (ustanovení) je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání rozhodných právních institutů a jejich vzájemného vztahu (zde především vlastnických titulů podle zákona o půdě a podle zákona č. 142/1947 Sb.), a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní.

Nic z toho, oproti přesvědčení stěžovatelek, dovodit nelze.

Ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

Tak je tomu i v dané věci, neboť ke kolizi dotčených vlastnických titulů se Ústavní soud již vícekrát ve své rozhodovací činnosti vyjádřil, a to ve shodě se závěry, které byly obecnými soudy uplatněny. Přednost vlastnického titulu, odvíjejícího se od nabytí vlastnictví přídělem podle zákona č. 142/1947 Sb., před titulem restitučním, vycházejícím z § 6 odst. 1 písm. b/, § 9 odst. 1, 2 zákona o půdě, Ústavní soud dovodil kupř. v usnesení ze dne 28. 3. 2000,

sp. zn.

, ze dne 10.5.2000,

sp. zn.

, nebo ze dne 18.8.2000,

sp. zn.

. Z těchto rozhodnutí, jakož i z odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 14. 6. 1995,

sp. zn.

, se podává, že nemovitosti, k nimž prokazatelně trvá vlastnické právo osoby, jež ji nabyla přídělem podle zákona č. 142/1947 Sb., resp. osoby jejího právního nástupce, brání tomu, aby byly "restitučně" vydány osobám, oprávněným podle zákona o půdě. Ve zmíněném usnesení ze dne 10. 5. 2000,

sp. zn.

, odpověděl Ústavní soud i na námitku stěžovatelek, jež směřuje k obecnému hodnocení restitučních a obecných právních předpisů; zdůraznil, že "vydáním restitučních předpisů zákonodárce nesledoval obnovení všech původních vlastnických vztahů, ale byl veden snahou následky některých majetkových křivd zmírnit. Proto v restitučních předpisech, tedy i v zákoně č. , vymezil podmínky, způsob a rozsah zmírnění křivd".

Co do identifikace předmětu sporu (dotčených pozemků) postupovaly obecné soudy rovněž v souladu s ustálenými judikatorními názory, které jeho vymezení i pomocí údajů z evidence v pozemkové knize připouští (srov. rozsudek Nejvyššího soudu dne 27. 3. 1997, sp. zn. ).

Je tedy namístě uzavřít, že stěžovatelkám se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2006

Jiří M u c h a v. r.

předseda senátu

Za správnost:

Jana Němečková