Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 401/06

Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. N., zastoupeného JUDr. Radimem Dvorským, advokátem v Praze 1, Národní 32, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. , usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. , a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 16. 5. 2006 napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. , jakož i jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. , a usnesení Obvodního soudu pro prahu 10 ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. , a s tvrzením, že tato rozhodnutí představují porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu d (dále jen " ") a na ochranu jeho vlastnického práva ve smyslu y, se domáhal jejich zrušení.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti zjistil, shora označeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 byl v řízení o žalobě na zrušení spoluvlastnictví k nemovitosti podané proti žalované I. B. a H. K. (proti posledně jmenované však řízení bylo soudem zastaveno) podle odmítnut návrh, kterým se žalobci (jimiž byli kromě stěžovatele i MUDr. D. R., C. G. a M. H.) domáhali přistoupení druhého žalovaného - neznámých dědiců po zemřelé H. K. Důvodem bylo, že žalobci přes výzvu soudu neoznačili tohoto druhého žalovaného v souladu s , především tedy jménem a příjmením. K odvolání žalobců pak Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Žalobci proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání, které však Nejvyšší soud výše označeným usnesením zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je podílovým spoluvlastníkem nemovitosti, kde jedním z dalších podílových spoluvlastníků je H. K., která je neznámého pobytu od roku 1948, a že ostatní vlastníci pokládali za nutné vyřešit spoluvlastnické vztahy k dané nemovitosti. V řízení prý Městský soud v Praze, na základě pouhého sdělení, aniž by tato skutečnost byla prokázána, dospěl k závěru, že jmenovaná zemřela a že bez zjištění případných dědiců není možné v řízení pokračovat. Dle názoru stěžovatele je jedinou možností, jak pokračovat v řízení, ustanovit těmto neznámým dědicům opatrovníka, což obecné soudy odmítly učinit. Tímto krokem a neprojednáním věci byla porušena výše uvedená základní ústavně zaručená práva stěžovatele.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Jádro ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s názory obecných soudů, zda lze ustanovit procesního opatrovníka neznámé osobě. Uvedenou otázkou se však obecné soudy podrobně zabývaly a důvody, proč to možné není, v odůvodnění svých rozhodnutí řádně předestřely. Lze snad jen shrnout, že postup, kterého se stěžovatel domáhá, neumožňuje; hovoří-li se v něm výslovně o účastníkovi neznámého pobytu, je tím míněn konkrétní, dostatečně identifikovatelný subjekt. Ostatně vedení řízení s "neznámým" účastníkem by bylo zbytečné, neboť by posléze vydaný rozsudek nemohl mít žádné právní účinky. Jestliže tedy stěžovatel dostatečně dědice po zemřelé H. Karlssonové ani přes výzvu soudu neoznačil, a tuto vadu návrhu nebylo možno ani zhojit ustanovením opatrovníka podle a 3 , nelze postupu obecných soudů, které odmítly vyhovět návrhu žalobců, nic vytknout.

Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2006