Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 456/06

Ústavní soud rozhodl dne 21. srpna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele P. G., zastoupeného JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem Bratislavská 12, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2006 č. j. -288, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Včas podanou ústavní stížností napadl navrhovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, plynoucích z ve spojení s d. Současně namítal, že takto došlo i porušení , y ČR a úst.

Na podporu svých vývodů konkrétně uvedl, že v jeho věci rozhodující obecné soudy v rozporu s kautelami vymezenými v dospěly ke skutkovým zjištěným nemajícím oporu v provedeném dokazování, čehož důsledkem je i následně v neprospěch stěžovatele vyvozený právní závěr, jenž byl podkladem pro výroky jejich rozhodnutí. Nejvyšší soud podle jeho přesvědčení tím, že k naznačeným vadám realizace důkazního procesu nepřihlédl, zasáhl do shora označených ústavních práv, protože vadné hodnocení důkazů se do nesprávného právního posouzení nezbytně promítá. Proto se stěžovatel domáhal [tak shodně v rubrice, odůvodnění (bod I.), jakož i petitu návrhu], aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí tohoto soudu v příslušném rozsahu, jímž zamítl jeho dovolání, nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel (zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, , ve znění pozdějších předpisů) v souladu se zásadou vigilantibus iura vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petita partium), posoudil Ústavní soud předmětný návrh a dospěl k závěru o jeho zjevné neopodstatněnosti.

Jak se podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2006 č. j. -288, označený soud jím jednak zamítl (I.) dovolání žalobce (takto vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem), a dále k dovolání stěžovatele (II.) zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2003 č. j. -219; to v přesně popsané části výroku ad II.b) a v tomto rozsahu věc vrátil tamnímu soudu k dalšímu řízení, přičemž v části zbývající tímtéž výrokem dovolání stěžovatele (žalovaného) zamítl. Stran zamítavé části totiž neshledal, že by právní otázka, na jejímž posouzení v daném ohledu rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, měla charakter zásadního právního významu [ , ]. Stalo se tak z důvodu, jak konstatoval v odůvodnění svého rozsudku, že příslušné právní závěry jsou v souladu s běžnou judikaturou i hmotným právem [tj. právní závěr, dle něhož původní rozestavěná část zemědělské usedlosti není totožná se stavbou, která vznikla se souhlasem původního vlastníka rozestavěné části po povolené adaptaci (přestavbě) na obytnou budovu se čtyřmi samostatnými byty, a to nikoli úsilím osoby, která byla stavebníkem rozestavěné části zemědělské usedlosti].

Jiné zákonem předvídané podmínky přípustnosti dovolání přitom věc stěžovatele nevykazovala [ , b) a contrario], čímž nebyl naplněn předpoklad pro možnost posouzení věci z dovolacího důvodu dle

Se zřetelem na rozhraničení kompetencí je třeba připomenout, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva ( a násl. , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Z tohoto vymezení pravomocí rovněž vyplývá, že Ústavní soud, s odvoláním na ochranu ústavnosti, je v daném směru povolán korigovat pouze evidentní excesy, jimiž je v rozporu s principy racionálně logické argumentace vykročeno z prostoru nezávislého soudního rozhodování ve smyslu y ČR (kupř. nález ve věci

sp. zn.

).

Za takto kvalifikovaný stav (exces) nelze považovat uvedený právní závěr Nejvyššího soudu, který konečně stěžovatel ani nenapadá; naproti tomu dožaduje se skutkového přezkumu, k němuž ovšem samotný dovolací soud za dané procesní situace nebyl již ze zákona oprávněn [ , , ; resp. a contrario].

Výše citované rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani jeho vydání předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi (ze dne 19. dubna 2001 č. j. -178, ) stěžovatel ústavní stížností (navrhovaným petitem) potom nenapadl, čímž znemožnil Ústavnímu soudu posouzení (případné) opodstatněnosti svých skutkových námitek, které petit z pohledu jejich reflexe ve vztahu k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu nepokrývá (srov. kupř. nálezy ve věcech

sp. zn.

,

,

).

V důsledku uvedeného bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2006