Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 327/06

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem, se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. března 2006, č. j. -99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. října 2005, č. j. -82, a rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. dubna 2005, č. j. -56, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 28. dubna 2005, č. j. -56, zamítl žalobu žalobců (stěžovatele a jeho manželky E. P.), aby mu jako vlastníkovi rekreační chaty postavené na stavební parcele blíže specifikované ve výroku rozsudku a vlastníkům (manželům J. a E. P.) stavebních parcel, rovněž blíže specifikovaných ve výroku rozsudku, bylo zřízeno právo věcného břemene chůze a průjezdu lesní cestou přes parcelu č. 261/4, 35/2 a 37/1 ve vlastnictví M. Ch. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně ve vztahu k žalobkyni b) (E. P.) žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že není vlastnicí chaty, a proto se nemůže domáhat zřízení věcného břemene podle (dále "obč. zák."), protože toto právo nelze zřídit k návrhu vlastníka pozemku. Žalobu zamítl i ve vztahu k žalobci a) jako vlastníku chaty, když dovodil, že na pozemky ve vlastnictví žalovaného, které měly být věcným břemenem zatíženy, se vztahuje režim , o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen " "), neboť jde o pozemky, které jsou určeny k plnění funkce lesa. Parcela č. 261/4 je ostatní komunikace a jde o veřejně přístupnou cestu s omezeními vyplývajícími ze zákona o lesích a parcela č. 35/2 je les. Soud prvního stupně odkázal na a 4 , podle něhož je v lese zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly. Výjimku z tohoto zákazu může povolit vlastník lesa, a protože tak neučinil, nemohl soud žalobě vyhovět. Souhlas právního předchůdce žalovaného považoval za nevýznamný.

Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 5. října 2005, č. j. -82, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba, aby bylo zřízeno právo věcného břemene chůze a průjezdu po pozemcích parcela č. 261/4, 35/2 a 37/1, které jsou ve vlastnictví M. Ch. ve prospěch vlastníka rekreační chaty. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, a ve vztahu k pozemku č. 261/4 odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. . K námitce žalobců, že právní předchůdci žalovaného udělili souhlas k užívání předmětných pozemků jako přístupové cesty k chatě, uvedl, že nemohlo jít o takový souhlas, který by zakládal právo domáhat se zřízení věcného břemene. Přístup k chatě mají žalobci ostatně zajištěn, nemají pouze právo příjezdu k ní motorovými vozidly.

Následné dovolání žalobce bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. března 2006, č. j. -99, zamítnuto. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby, spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek ( obč. zák.). Zřízení věcného břemene soudem spočívajícího v právu cesty může připadat v úvahu jen tehdy, nevyplývá-li právo procházet přes pozemek z jiného právního důvodu. Podle je v lesích zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly. Výjimku z tohoto zákazu může povolit jen vlastník lesa ( ). Každý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest. Při tom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka, popřípadě nájemce lesa a jeho zaměstnanců ( ). Věcné břemeno nemůže soud ani soukromé osoby zřídit v rozporu s veřejnoprávními předpisy. Zapovídá-li zákon určitý způsob užití pozemku, nelze zřídit věcné břemeno se zapovězeným obsahem. Proto soud nemůže bez souhlasu vlastníka lesa zřídit právo průjezdu lesem jako věcné břemeno. Pokud jde o námitku, že soudy měly zřídit věcné břemeno alespoň k pozemkům p. č. 35/2 a 37/1, je třeba uvést, že právo průchodu zajišťuje žalobcům obecné užívání lesa ( ), a tedy žalobce má možnost průchodu z jiného právního důvodu. Právo průjezdu, jak bylo uvedeno výše, bez souhlasu vlastníka lesa nelze zřídit.

Stěžovatel v ústavní stížnosti po podrobné rekapitulaci řízení a rozhodnutí předcházejících ústavní stížnosti, jakož i po rekapitulaci celkových poměrů mezi stěžovatelem a M. Ch., namítal porušení a 3 d (dále jen " "), y, jakož i y ČR. Za nejzávažnější považoval porušení práva na ochranu vlastnictví, které spatřuje v tom, že pokud se stěžovatel legálně stal vlastníkem nemovitosti (rekreační chaty), měl by stát zajistit, aby legálně nabytý majetek mohl vlastník užívat způsobem řádným. K tomu nepochybně náleží i možnost příjezdu k nemovitostem motorovým vozidlem. Obecné soudy se s právním problémem vypořádaly odkazem na znění . Dle přesvědčení stěžovatele není možno zákaz jízdy a stání motorových vozidel chápat absolutně. Proti tomuto zákazu stojí ústavně zaručené právo stěžovatele vlastnit majetek, mít možnost jej řádně a obvyklým způsobem užívat a povinnost státu poskytnout jeho vlastnickému právu ochranu. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem, že je nutno mít souhlas vlastníka lesního pozemku, když předchůdci stávajícího vlastníka pozemků souhlas s jízdou přes pozemky dali. Podle názoru stěžovatele je absurdní tvrdit, že stěžovatel nemá souhlas v souladu s . Postavení vlastníka lesních pozemků, M. Ch., je limitováno y, podle něhož vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých. Právě v pojetí absolutní ochrany vlastnictví M. Ch. spatřuje stěžovatel zneužití vlastnictví. Porušení ústavně zaručeného práva spatřuje stěžovatel i v délce doby, po kterou se vede o danou věc právní spor (fakticky od roku 1993). Stěžovatel vyjádřil rovněž přesvědčení, že obecné soudy hledaly spíše důvody pro které by jeho návrhy zamítly. Pokud stojí proti sobě důvody k naplnění ústavního základního práva proti důvodům zákonným, měly by soudy dát přednost důvodům ústavním, které jsou vyšší. Pakliže tak obecné soudy neučinily, porušily i y ČR, podle něhož je česká republika demokratický právní stát.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v ě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel v napadených rozhodnutích spatřuje především porušení svého vlastnického práva, neboť nemůže řádně a obvyklým způsobem užívat své nemovitosti (rekreační chatu), protože je mu k ní znemožněn příjezd motorovým vozidlem. Ústavní stížnost je však svým obsahem spíše nesouhlasnou polemikou se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Kromě toho také Ústavní soud dal ve své judikatuře najevo, že z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( ) a, jestliže obecné soudy respektují zásady dané , nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (usnesení

sp. zn.

). V této souvislosti je třeba podotknout, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud ČR je orgánem, jemuž ex lege přísluší výklad jednoduchého práva, tak, jak to učinil v daném případě. Z tohoto vymezení pravomocí rovněž vyplývá, že Ústavní soud, s odvoláním na ochranu ústavnosti, je tak v daném směru povolán korigovat pouze evidentní excesy. V posuzovaném případě však Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.

V daném případě se Ústavní soud zabýval otázkou, zda mohou být zákonné důvody (zákaz jízdy a stání motorových vozidel v lese) upřednostněny před důvody ústavněprávními (právo na ochranu vlastnictví). Takový závěr by neměl být samozřejmě možný. V předmětné věci ovšem otázka nestojí tak, že by zákonný zákaz byl nadřazen ústavně zakotvenému právu na ochranu vlastnictví. Stěžovatel není omezen ve svém vlastnickém právu. Předmětné nemovitosti může užívat a jakkoliv s nimi nakládat. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na znění y, který stanovuje, že výkon vlastnického práva nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. V daném případě je to , který byl přijat především za účelem ochrany přírody a životního prostředí, a který určuje způsob chování na lesních pozemcích a stanovuje omezení nejen pro vlastníky lesa, ale i další uživatele či návštěvníky lesa. Skutečnost, že stěžovateli nebylo přiznáno právo průjezdu k jeho nemovitostem s ohledem na zákaz stanovený v právním předpisu (lesním zákoně) vázaný na souhlas vlastníka přilehlých pozemků, neznamená proto porušení jeho vlastnického práva. Stěžovatel má nadále možnost přístupu k svým nemovitostem, byť je tento přístup omezen. Je v souladu se zákazem zneužití vlastnického práva zakotveného v y, a s požadavkem na ochranu vlastnického práva vlastníka přilehlých pozemků vázat povolení neomezeného průjezdu zřízením věcného břemene na souhlas vlastníka přilehlých pozemků, zvláště je-li pro to opora v lesním zákoně.

Pokud stěžovatel namítal porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, nelze mu přisvědčit, jestliže tvrdí, že o danou věc se vede spor od roku 1993. Řízení, které bylo zahájeno v roce 1993 a které se týkalo vydržení práva chůze a průjezdu, bylo ukončeno rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích v roce 2003. Poté stěžovatel zahájil další řízení, které bylo ukončeno napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR v roce 2006. Byť se jedná o obsahově obdobnou věc, nelze hovořit o tom, že by řízení probíhalo od roku 1993 (tedy pod dobu 13 let). V tomto směru nemá ústavní stížnost žádnou relevanci, nehledě na to, že pro přípustnost ústavní stížnosti v tomto bodě by byl nutný postup podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 23. srpna 2006

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu