Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 410/06

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky L. K., zastoupené Mgr. Václavem Erbanem, advokátem se sídlem v Ostravě 1, Sokolská 21, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2005, č. j. -21, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2006, č. j. -45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 12. 7. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě (dále jen " ") ze dne 19. 8. 2005, č. j. -21, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit obchodní společnosti ZEPTER INTERNATIONAL s.r.o. (dále jen "vedlejší účastnice") částku 15 524 Kč s příslušenstvím a uhradit náklady řízení. Stěžovatelka se rovněž domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 3. 2006, č. j. -45, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrzeno.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), čímž porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu d a v konečném důsledku i její právo na ochranu vlastnictví. Stěžovatelka měla za to, že ujednání kupní smlouvy, obsahující závazek vedlejší účastnice dodat zboží ve lhůtě 28 dnů od připsání poslední dohodnuté splátky kupní ceny, zakládalo nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Neztotožnila se přitom s názorem okresního soudu, že v rámci smluvní volnosti mají strany právo ujednat si dobu splatnosti kupní ceny i předání předmětu koupě libovolně, přičemž doba plnění prodávajícího může být stanovena odchylně od doby plnění kupujícího; naopak shledávala uzavřenou kupní smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Rozpor s hmotným právem spatřovala stěžovatelka v tom, že obecné soudy nevzaly v potaz synallagmatickou povahu kupní smlouvy jako dvoustranného právního úkonu, jehož obsahem je vzájemný závazek smluvních stran poskytnout si sjednané plnění. Dle ustanovení je podmínkou úspěšného uplatnění nároku prodávajícího z kupní smlouvy skutečnost, že prodávající sám svůj závazek předat zboží kupujícímu již splnil nebo je alespoň připraven ho splnit. Vedlejší účastnice se tak dle názoru stěžovatelky nemohla úspěšně domáhat zaplacení kupní ceny, když sama smluvené zboží nedodala ani jeho dodání nenabídla. Krajský soud poté nesprávně dovodil, že nevyplývá-li z obsahu kupní smlouvy, že povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu je vázána na splnění povinnosti prodávajícího odevzdat předmět koupě, ustanovení věty první se neuplatní. Stěžovatelka poukázala na to, že aplikací právních závěrů obecných soudů vznikla nerovnost v právech a povinnostech účastníků kupní smlouvy, neboť stěžovatelka byla povinna poskytnout peněžité plnění, i když vedlejší účastnice svůj závazek nesplnila a ani nebyla připravena ho splnit. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek okresního soudu ze dne 19. 8. 2005, č. j. -21, a rozsudek krajského soudu ze dne 31. 3. 2006, č. j. -45, zrušil.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis okresního soudu, sp. zn. .

Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, týkajícími se platnosti kupní smlouvy a otázky vzájemné vázanosti poskytovaných plnění. Stěžovatelka se dožadovala toho, aby Ústavní soud přisvědčil její interpretaci ustanovení , nicméně její ústavní stížnost byla zcela prostá jakékoliv ústavněprávní argumentace. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že jestliže ústavní stížnost spočívá v pouhé polemice s právními závěry obecných soudů, a to zpravidla ve shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996,

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 63, str. 481 a násl.). Stěžovatelka přitom pouze zopakovala a rozvedla argumenty, s nimiž se již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a důsledně vypořádal. Nutno rovněž podotknout, že Ústavní soud se již v minulosti obdobnými případy zabýval, přičemž se ztotožnil se závěry obecných soudů, že byla-li splatnost závazku každého z účastníků smlouvy dohodnuta k jinému časovému okamžiku, pak nelze ustanovení věty prvé na danou věc aplikovat. Za situace, kdy závazek stěžovatele ze smlouvy trvá (stěžovatel jej nesplnil), nelze ani dovozovat, že by vymáhání kupní ceny bylo v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2003,

sp. zn.

, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2004,

sp. zn.

, dosud nepublikovány). Ani v projednávaném případě neměl Ústavní soud žádný důvod se od tohoto právního názoru odchýlit.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. 8. 2006

Vlasta Formánková předsedkyně senátu