Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 90/06

Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. K., zastoupeného Mgr. Janou Hamplovou, advokátkou, AK U Brány č.p.16, 789 85 Mohelnice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30.11.2005, č.j. /2005-55, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou dne 21.2.2006 spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se V. K. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu přivolující vedlejšímu účastníkovi k výpovědi z nájmu bytu stěžovateli na základě ustanovení .

Po zjištění, že ústavní stížnost nevykazovala formální vady, byla podána včas řádně zastoupeným a k ústavní stížnosti oprávněným stěžovatelem, přičemž se jedná o přípustný návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný, vyžádal si Ústavní soud spis Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. , s jehož obsahem se zevrubně seznámil.

Z napadeného rozhodnutí a obsahu spisu vyplynulo, že stěžovateli byl předmětný byt přidělen dne 29.1.1981 jako zaměstnanci právního předchůdce pronajímatele. Pracovní poměr stěžovatele u pronajímatele byl ukončen dohodou dne 31.8.1997. Dne 3.2.1994 došlo mezi stranami ke sjednání nové smlouvy, kterou nalézací soud posoudil jako deklaraci trvání dosavadního smluvního vztahu k bytu určenému pro ubytování zaměstnanců pronajímatele. Stěžovatel v odvolání namítal, že smlouvou ze dne 3.2.1994 došlo k uzavření zcela nového klasického nájemního smluvního vztahu. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

Stěžovatel tvrdil porušení zásady rovnosti vyplývající z d (dále jen " ") a dále práva na spravedlivý proces garantovaného jak v a násl. y, tak v y v návaznosti na Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterého se měl dopustit odvolací soud, když při své přezkumné činnosti nevzal v potaz judikaturu Vrchního soudu v Praze (konkrétně rozsudky sp. zn ze dne 30.1.1995 a zejména sp.zn. Cdo 73/93 ze dne 26.11.93), na základě kterých stěžovatel namítal nesprávné závěry prvoinstančního soudu. Dle stěžovatele odvolací soud rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil, aniž by se s připomínanou judikaturou v odůvodnění argumentačně vypořádal, a toto své, od namítané judikatury odlišné, rozhodnutí náležitě odůvodnil.

Dále stěžovatel tvrdil porušení práva na soukromí dle , odst.1 a odst. 2 y, kterého se měl odvolací soud dopustit svým názorem, že původně podnikový byt se může bez projevu vůle smluvních stran změnit na byt služební, přičemž právě na základě této právní úvahy dále rozhodoval.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K tvrzení stěžovatele o porušení zásady rovnosti vyplývající z y nutno říci, že z tohoto ustanovení - systematicky zařazeného do obecných ustanovení y - nevyplývají žádná konkrétní ústavní subjektivní práva, jichž by se stěžovatel mohl dovolávat přímo.

K možnému porušení práva na spravedlivý proces dle y pro nedostatečné odůvodnění rozhodnutí se Ústavní soud vyslovil již mnohokráte; ve stěžovatelově případu však obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily zcela dostačujícím způsobem a z hlediska ústavněprávního nelze jim v tomto směru ničeho vytýkat.

Také tvrzení stěžovatele, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí argumentačně nevypořádal s předkládanou judikaturou, bylo nutno odmítnout.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že odvolací soud si byl vědom existence stěžovatelem citované judikatury, neboť zmíněná rozhodnutí výslovně uvádí ve shrnutí přednesu stran. Z obsahu spisu vyplynulo, že již prvoinstanční soud se zabýval povahou bytu, neztotožnil se však s názorem stěžovatele, že nešlo o byt vázaný na výkon práce pro zaměstnavatele. Odvolací soud výslovně uvedl, že ani během odvolacího řízení "nebyl zpochybněn právní závěr nalézacího soudu, že předmětný byt má povahu bytu služebního", resp. že by ztratil tento charakter k 1.1.1992 s účinností , a zcela srozumitelným způsobem vysvětluje i další závěry, k nimž při hodnocení věci dospěl.

Je patrno, že stěžovatel odkazem na judikaturu obecných soudů pouze nesouhlasí s právním posouzením povahy bytu a svou polemikou s právními závěry obecných soudů staví Ústavní soud de facto do role další instance obecného soudnictví. Ústavní soud však není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y), není tedy oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, hodnotit "hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich názory sám neztotožňoval (srov.

, publikováno in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, s. 41). Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv ( , písm. d) y). V konkrétně projednávané věci se však o tento případ zjevně nejedná.

Pokud jde o zbývající tvrzené porušení ústavních práv, tj. práva na soukromí dle i odst. 2 y (myšleno je zřejmě právo dle y), jeví se toto tvrzení též jako zjevně neopodstatněné; podrobnější argumentaci stran tohoto tvrzení nepředložil a Ústavní soud z vyžádaného spisu nezjistil nic, co by narušení uvedeného ústavně zaručeného práva signalizovalo.

Ústavní soud proto stížnost odmítl podle o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí při odmítnutí ústavní stížnosti pro svoji akcesorickou povahu sdílí osud ústavní stížnosti samotné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2006

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu