Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
50035.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 357/05
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem v Olomouci, 28. října 463/3, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 11. 5. 2005, čj. FŘ - 1148/15/04, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 15. 10. 2003, čj. 323870/03/004516/5993, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 8. 7. 2005 napadl stěžovatel rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 11. 5. 2005, čj. FŘ - 1148/15/04, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 15. 10. 2003, čj. 323870/03/004516/5993, přičemž tvrdil, že napadenými rozhodnutími byly porušeny čl. 2 odst. 3 a 4 Ústav y ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a že uvedené orgány veřejné moci jimi porušili základní lidská práva uvedená v čl. 4 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 Listin y.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, v záhlaví označeným rozhodnutím finančního ředitelství bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rovněž shora uvedenému rozhodnutí finančního úřadu, kterým byl stěžovatel podle § 10 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád "), ustanoven zástupcem pro daňové řízení daňovému subjektu 1. Zlínská nemocnice, a. s., neboť vznikly pochybnosti o tom, kdo je oprávněn jednat jeho jménem.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že zástupcem nemůže být ustanoven ten, kdo se svým ustanovením nesouhlasí, neboť daňový řád nestanoví povinnost tuto funkci přijmout. Odkazuje přitom na komentář k ustanovení § 29 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , který je obdobou § 10 odst. 2 daňového řádu, uvedený in: Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád , Komentář, I. díl, C. H. BECK, 6. vydání 2003, str. 110, a dále na nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2001,
sp. zn. II. ÚS 303/01
(publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 24, č. 200).
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 , 2 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu "), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ).
Mezi procesní prostředky ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavní soudu nepochybně náleží i tzv. správní žaloba, tj. žaloba podle zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s. "). Stěžovatel ji však dle svého vyjádření ze dne 26. 1. 2006 nepodal, neboť se podle jeho názoru v dané věci jedná o správní rozhodnutí, jež je ze soudního přezkumu podle § 70 s. ř. s. s. ř. s. vyloučeno. Ústavní soud se s tímto názorem neztotožňuje. Soudní praxe totiž vychází z toho, že rozhodnutí o ustanovení zástupce daňovému subjektu pro daňové řízení je rozhodnutím procesní povahy, dotýkajícím se (byť jen procesních) práv ustanoveného zástupce, které z přezkumu ustanovením § 70 s. ř. s. s. ř. s. vyloučeno není (viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 15 Ca 28/2003 [dostupný v ASPI pod int. č. 28533 (JUD)].
Z výše uvedeného plyne, že pokud stěžovatel zmíněnou žalobu nepodal, nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a tak ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není přípustná. Protože Ústavní soud neshledal důvody postupu podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu , ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomností účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2006