Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 515/06

Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. G., zastoupené JUDr. Hanou Ružarovskou, advokátkou v Rudné u Prahy, V Aleji 1142, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2006, čj. -200, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. června 2005, čj. -181, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatelka proti shora označeným rozsudkům obecných soudů, a to pro stěžovatelkou tvrzené porušení d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. žaloval vedlejší účastník Ing. G. Š., CSc., stěžovatelku jako žalovanou o vydání v žalobě vymezených věcí, a to na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů. Obvodní soud pro Prahu 5 vedlejšímu účastníkovi vyhověl a Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Ústavní stížnost obsáhle polemizuje se skutkovým a právním závěrem obou soudů a upozorňuje, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů je neplatná, stejně jako zpochybňuje soudní interpretaci této dohody.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (y ČR). Z toho plynou pro kauzu stěžovatelky následující závěry. Ústavní soud především nemá pravomoc přehodnocovat závěry obou soudů o platnosti stejně jako o interpretaci dohody o vypořádání společného jmění manželů. Ústavní soud totiž není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004,

sp. zn.

, Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str. 371, 374 a 375). Tak tomu ovšem, co se týče výkladu dohody o vypořádání společného jmění mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, není.

Ústavní soud zdůrazňuje, že v důsledku toho, že stěžovatelka nepodala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR [pravděpodobně proto, že se domnívala, že by Nejvyšší soud ČR nevyhodnotil stěžovatelkou namítané otázky rozhodnutí jako mající ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ], nevstupuje Ústavní soud do role Nejvyššího soudu ČR a nepřezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska jeho zákonnosti. Ústavní soud naopak upozorňuje, že oba obecné soudy postupovaly plně v souladu se zásadami spravedlivého procesu, jak jsou tyto v judikatuře Ústavního soudu rozvíjeny. Do právních i skutkových závěrů obou soudů proto nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v argumentaci obou soudů žádný protiústavní exces.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, eventuálně stanoviska účastníků řízení. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2006