Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 470/06

Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. I. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem v Praze 2, Sokolská tř. 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. března 2006, sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2005, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2004, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 tr. zák. spáchanými ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku, na který Ústavní soud odkazuje. Za tento trestný čin byl stěžovateli podle § 250 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 1 000 000,- Kč. Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl k odvolání stěžovatele o zrušení napadeného rozsudku ve výroku o vině v bodech I. a II., dále v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle ust. tr. ř. pak Vrchní soud ve věci znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestnými činy podvodu podle , 4 tr. zák. ve znění a zvýhodňování věřitele podle , 3 tr. zák. ve znění spáchanými ve spolupachatelství podle tr. zák. Za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem, a dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 000,- Kč. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že odvolací soud dospěl pouze k jinému závěru ohledně působnosti trestního zákona, když shledal pro stěžovatele příznivější aplikaci trestního zákona pozdějšího, kterým byly posunuty hranice škody jakožto kvalifikačního znaku skutkových podstat u majetkových trestných činů. Nejvyšší soud ČR odmítl stěžovatelovo dovolání podle ust. tr. ř.

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho základních práv podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá obsáhlou ústavní stížností zrušení obou shora označených rozhodnutí, a to pro jím tvrzené "extrémní rozpory mezi učiněnými skutkovými zjištěními s důkazy provedenými obecnými soudy".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle polemizuje s hodnocením důkazů obecnými soudy. K tomu je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu písm. d)y, se zásadně nepouští do hodnocení dokazování provedeného orgány činnými v trestním řízení, ledaže při hodnocení důkazů došlo k porušení ústavního pořádku.

Uvedený princip Ústavní soud respektoval i v této věci a zabýval se proto toliko otázkou, zda způsobem prováděného dokazování i následným odůvodněním nebyla porušena stěžovatelova základní práva (zejména právo na spravedlivý proces, resp. presumpce neviny). To však Ústavní soud neshledal a naopak dovodil, že s podstatou stěžovatelových námitek se obecné soudy dostatečně vypořádaly. Navíc v souladu se zákonem vyhodnotil dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR, který shledal dovolání stěžovatele a spoluobviněných osob jako zjevně neopodstatněné, ale současně se námitkami stěžovatele velmi detailně zabýval (vyjma námitek čistě skutkové povahy).

Ústavní soud respektuje skutečnost, že o věci bylo v zásadě shodně rozhodnuto třemi obecnými soudy, z nichž soudy prvého a druhého stupně na základě bezprostředního poznání důkazů dovodily, že ke skutku došlo a že skutek, zakládající daný trestný čin, spáchal stěžovatel. Rozsudek obecného soudu prvého stupně je mimořádně přesvědčivý, velmi podrobně se v něm zabývá všemi skutečnostmi a důkazy, o které se opíral, a není na Ústavním soudu, který nadto zásadně důkazy bezprostředně nepoznává, aby tytéž důkazy znovu podrobně přehodnocoval a vyvozoval z nich jiné závěry, než ke kterým došly soudy obecné. Není pro tuto věc nepodstatné, že stěžovatelovy námitky stěžovatel opakovaně uplatnil jak před soudem prvého stupně, tak v odvolání a nakonec i v dovolání. Rozsudek soudu prvého stupně obsahuje celkem osmdesát pět stran, a podrobně se zabývá všemi výtkami, které stěžovatel směřuje Ústavnímu soudu. Například co se týče výtek proti věrohodnosti svědeckých výpovědí svědka L., které považuje soud prvého stupně za jeden z klíčových důkazů, je možno odkázat na str. 24 až 28 rozhodnutí soudu prvého stupně či str. 9 rozhodnutí soudu odvolacího. Ústavnímu soudu, jak vyplývá ze shora uvedeného, nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2006