Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 274/06

Ústavní soud rozhodl dne 9. srpna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. V. Š. a 2. P. K., obou zastoupených JUDr. Václavem Vápeníkem, advokátem v Praze 5, Elišky Peškové 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. prosince 2005, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2003, sp. zn. , spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v souladu s formálními požadavky podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), napadli stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. prosince 2005 (-88) a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2003 (-50) a tvrdili, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, a to zásada rovnosti (y ČR, d), právo na veřejné projednání věci (d) a na spravedlivý proces.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. prosince 2005 (-88) bylo rozhodnuto takto:

I. řízení o dovolání stěžovatelů (povinných v řízení před obecnými soudy) proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. dubna 2002 (-10) se zastavuje,

II. dovolání se odmítá.

Dovoláním, napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2003 (-50), bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu

Praha-východ ze dne 18. dubna 2002 (-10), jímž byla nařízena exekuce na vymožení nepeněžitého plnění a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor.

V ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují - stručně shrnuto - v obecné rovině na to, že ve věci rozhodující obecné soudy nedaly stěžovatelům možnost se vyjádřit a porušily jejich právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v jejich přítomnosti. Dále tvrdí, že odvolání oprávněné (Pražské energetiky, a. s.) odvolací soud uznal důvodným, aniž by prováděl důkazy, a proto porušil jejich právo na spravedlivý proces. Soudní exekutor se účastnil zločinného spolčení s oprávněnou. Stěžovatelé proto navrhli zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Vzhledem k tomu, že dovolací soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako zčásti nepřípustné (v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze) a zčásti řízení zastavil (v části směřující proti usnesení Okresního soudu

Praha-východ), bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti), tedy zda tím, že Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako nepřípustné a řízení zastavil, nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelů. V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené usnesení a bylo zjištěno, že Nejvyšší soud ČR v něm, v souladu se zásadami , posoudil nepřípustnost dovolání dle a a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatelů posouzeno jako nepřípustné a proč bylo zčásti zastaveno dovolací řízení, a v souladu se zákonem se přiměřeně vypořádal i s tvrzeními stěžovatelů vznesenými v dovolání (, ); pod aspektem ochrany ústavnosti (y ČR) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout.

Obdobně nedůvodné jsou i námitky stěžovatelů proti napadenému usnesení Krajského soudu v Praze, jak je vpředu označeno, a to z důvodů, které jsou vyloženy v odůvodnění vpředu označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR. V této souvislosti třeba zdůraznit, že v exekučním řízení nelze přezkoumávat důvodnost exekučního titulu a obecné soudy se zabývají toliko jeho existencí ( ). Rovněž platí pravidlo, že v zásadě je výkon rozhodnutí nařizován bez slyšení povinného ( ). Námitky stěžovatelů, směřující proti charakteru právní úpravy exekučního řízení a blíže neodůvodňující in concreto, čím bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv, nebyly shledány opodstatněnými.

K porušení tvrzených ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelů proto ve věci nedošlo. Návrh na zrušení ústavní stížností napadených usnesení Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud z takto vpředu rozvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelů odmítl [ ], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. Návrh stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2006