Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 35/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ Ing. V. Š., b/ Mgr. M. K. a c/ J. H., zastoupených advokátem Mgr. Jiřím Audym, se sídlem ve Šternberku, Hlavní náměstí 18, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, č.j. -243, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, č.j. -198, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 12. 2003, č.j. -171, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. 12. 2003, č.j. -182, a ve věci návrhu na zrušení ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "z důvodů rasové perzekuce", t a k t o :

Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona s e o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností napadli stěžovatelé v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, majíce za to, že jimi došlo k porušení , , , a d (dále jen ""), , a y (dále jen ""), jakož i Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace, a z týchž důvodů, kterými odůvodnili tuto stížnost, navrhli posléze, aby Ústavní soud zrušil ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "z důvodů rasové perzekuce".

Z ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí se podává následující.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 12. 2003, č.j. -171, bylo rozhodnuto o restitučním nároku založeném , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, tak, že prvním dvěma žalobcům (J. S. a J. P.) bylo vyhověno, zatímco žaloba třetí žalobkyně M. Š. byla zamítnuta. Soud uzavřel, že k vydání dotčených nemovitých věcí nevyzvala v zákonné lhůtě osobu povinnou, a její restituční nárok tak byl prekludován. Ani příznivých důsledků se podle obvodního soudu dovolávat nemůže, neboť není osobou, jež byla v majetkové sféře postižena v době nesvobody z důvodu "rasové perzekuce", nýbrž perzekuce "politické". Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.7.2004, č.j. , 242/2004-198, rozsudek soudu prvního stupně (o žalobě M. Š.) potvrdil, zčásti též z jiných důvodů, maje rovněž za to, že její restituční nárok byl opožděně podanou výzvou prekludován. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26.10.2005, č.j. -243, dovolání jmenované žalobkyně zamítl, když se ve výkladu restituční podmínky spočívající v odnětí majetku z důvodu "rasové perzekuce" ztotožnil s tím, který podal soud prvního stupně, a odkázal dále na právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 16. 12. 2004,

sp. zn.

.

Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé (vedle dovolání) i žalobou pro zmatečnost, v níž tvrdí, že původní žalobkyně M. Š. v průběhu odvolacího řízení zemřela (dne 30. 5. 2004), aniž by odvolací soud z této okolnosti vyvodil odpovídající procesní důsledky; jednak jednal a vydal rozhodnutí (1. 7. 2004) v době, kdy M. Š. neměla způsobilost být účastníkem řízení, jednak stěžovatelům, jejím dědicům, byla tímto nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Řízení o žalobě bylo vzhledem k probíhajícímu řízení dovolacímu přerušeno, a dosud v něm nebylo rozhodnuto.

Okolnosti, v nichž stěžovatelé spatřují důvody žaloby pro zmatečnost, vytýkají i v ústavní stížnosti, kde dále namítají (stejně jako před obecnými soudy) nesprávnost právního posouzení věci, resp. výkladu ustanovení , ve znění , jmenovitě podmínky odnětí majetku z důvodu "rasové perzekuce".

Ústavnímu soudu přísluší podle postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen ""/).

Ústavní stížnost je podle nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; to neplatí pro obnovu řízení () a mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ). Tím je ku standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Z uvedeného principu subsidiarity ústavní stížnosti plyne, že byla-li proti napadenému rozhodnutí podána též žaloba pro zmatečnost, lze ústavní stížnost projednat až poté, co bude skončeno řízení o této žalobě. V daném případě, se zřetelem k uplatněným důvodům žaloby pro zmatečnost (, odst. 3 ), je nutné do tohoto okamžiku ústavní stížnost považovat za nepřípustnou; případné kladné rozhodnutí o žalobě je totiž způsobilé vytvořit předpoklady nejen pro náležité určení účastníků v řízení před obecným (odvolacím) soudem, nýbrž i subjektů legitimovaných k podání ústavní stížnosti (srov. , ). Povinnost vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu znamená "vyčerpat" i ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě požadovaného kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (žaloby pro zmatečnost).

Jestliže je ústavní stížnost nepřípustná, uplatní se ustanovení , podle něhož soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný.

Odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť podle lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (v daném případě žaloby pro zmatečnost).

Za této situace pozbývá potřebného základu též návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí; nemá jej ostatně i jinak, neboť dotčené výroky - tak jako tak - vykonat z povahy věci nelze.

Je-li ústavní stížnost z uvedených důvodů odmítnuta, odpadá i podmínka projednání návrhu na zrušení části ustanovení , neboť i kdyby mu mohlo být vyhověno, nemůže již mít na výsledek řízení o ústavní stížnosti vliv. Takový návrh musí být odmítnut (zde senátem) rovněž ( ).

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2006

Jan M u s i l v. r.

předseda senátu

Za správnost:

Jana Němečková