Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 212/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) JOK Instruments, spol. s r. o., Jungmannovo nám. 18, Praha 1, 2) J. K., 3) LINK, a. s., Jungmannovo nám. 18, Praha 1, všichni zastoupeni JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., advokátkou, AK v Praze, Prvního pluku 206/7, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2005, č.j. -185 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 8. 2004, čj. -159 a návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení , 2d (dále jen), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských právech a politických právech domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, neboť jsou přesvědčeni, že soudy nesprávně posoudily skutečnosti jimi uváděné a nedostatečně se vypořádaly s jednotlivými navrhovanými důkazními prostředky, čímž porušily právo stěžovatelů na spravedlivý proces a znemožnily jim domoci se spravedlivého a nestranného rozhodnutí ve věci.

Napadenými rozhodnutími bylo rozhodováno o vyklizení v žalobě specifikovaných nemovitostí, jež jsou ve vlastnictví žalobce Provincie bratří františkánů, a které stěžovatelé (v řízení u obecných soudů žalovaní) užívali na základě nájemních smluv.

Stěžovatelé vyjadřují nesouhlas se závěry soudů, dle nichž smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanými dne 17. 3. 1992 a dne 14. 3. 1993, ve znění dodatků ze dne 9. 12. 1994 a dne 30. 5. 1996, jsou absolutně neplatné, neboť neobsahují náležitosti vyžadované , a stěžovatelé proto užívají nemovitosti bez právního důvodu. Dle jejich názoru okolnosti případu vylučují, aby smlouva ze dne 14. 3. 1993, která je pro vznik užívacího práva stěžovatelů podstatná, byla podřízena režimu Úmyslem smluvních stran totiž bylo uzavřít smlouvu o nájmu celého objektu, a to s ohledem na havarijní stav objektu, který byl nezpůsobilý k jakémukoliv užívání. Smluvní strany se proto dohodly, že žalovaní provedou rekonstrukci objektu a žalobci jim přenechají objekt do užívání. Vzhledem k tomu smlouva neobsahovala a ani nemohla obsahovat specifikaci prostor, jejich výměru, počet či situování. Prostory sice byly pronajaty za účelem provozování obchodu a služeb a pro zřízení kanceláří, avšak k tomuto účelu mohly sloužit až po provedení nezbytných rozsáhlých oprav. K stavebnímu a technickému určení vnitřních prostor objektu došlo až po vydání kolaudačního rozhodnutí a stěžovatelé si před podpisem jednotlivých podnájemních smluv vyžádali souhlas příslušného obecního úřadu. S ohledem na uvedené měla být smlouva posuzována podle obecných ustanovení o nájemní smlouvě dle a násl. obč. zák. Žalobci se ani nepodařilo prokázat tvrzené důvody výpovědi z nájmu ze dne 8. 9. 1997 (tvrzení o prodlení s placením úhrad za některé služby bylo nekonkrétní a stěžovatelé prokázali, že měli souhlas k uzavření podnájemní smlouvy).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. , z hlediska kompetencí daných muu ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z obsahu soudního spisu Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo provedeno důkladné a obsáhlé dokazování za účelem zjištění, zda smlouvy byly platně uzavřeny, tzn. zda splňovaly veškeré zákonem vyžadované náležitosti, včetně předchozího souhlasu příslušného správního orgánu k nájmu nebytových prostor za účelem provozování obchodu a služeb. Z dokazování pak soudy dovodily, že se nejednalo o nájem celé nemovitosti (předmětem nájmu nebyla klášterní knihovna v prvním patře farní budovy a přiléhající místnost), ale o nájem jednotlivých nebytových prostor, přičemž ve smlouvě nebyl řádně specifikován předmět nájmu, jeho účel, tj. jaké konkrétní místnosti mají sloužit k provozování obchodu a služeb, nebyla určena výše nájemného, případně výše a rozsah investic, které měly představovat výši úplaty za užívání nemovitosti. Soudy dále vycházely z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, dle níž předchozí souhlas k nájmu nebytových prostor dle je nutný i v případě nájmu celé nemovitosti, jejíž součástí jsou nebytové prostory stavebně určené k provozovaní obchodu a služeb, přičemž v projednávané věci tento souhlas nebyl příslušným správním orgánem dán. Soudy se odpovídajícím způsobem vyjádřily i k námitkám ohledně nemožnosti specifikovat předmět a účel nájmu s ohledem na havarijní stav věci.

Dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť v dané věci byly uplatněny právní názory, jež jsou v soudní praxi ustálené.

Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, a stěžovatelé převážně opakují argumenty, se kterými se soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly. V této souvislosti Ústavní soud upřesňuje, že i kdyby by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Jakkoliv může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Pokud se tedy stěžovatelé (pouze s obecným poukazem na porušení práva na spravedlivý proces) ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů nalézacího a odvolacího soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat výsledky dokazování ohledně zjištění, zda došlo k nájmu celé nemovitosti či jen jednotlivých nebytových prostor a zda došlo k platnému uzavření nájemní smlouvy, ale ověřit, zda se stěžovatelům dostalo spravedlivého procesního řízení.

Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že se v dané věci jednalo o smlouvu podléhající režimu , která však postrádala obligatorní náležitosti a byla proto neplatná, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Za situace, kdy soudy dospěly k závěru, že pro neplatnost smlouvy stěžovatelé užívají nemovitost bez právního důvodu, jsou pak námitky stěžovatelů ohledně nedostatečného prokázání výpovědního důvodu nepodstatné. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelů se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními zabývaly a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěry ohledně neplatnosti smlouvy ani nelze, s ohledem na shora uvedené, hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Vzhledem k podrobnému a vyčerpávajícímu odůvodnění napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za nadbytečné se k věcné stránce případu duplicitně vyjadřovat. S ohledem na námitky uvedené v ústavní stížnosti pouze připomíná i stanovisko Nejvyššího soudu uvedené v usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatelů, v němž se poukazuje na to, že stěžovatelé sami podstatným způsobem zpochybňují založení nájemního poměru, když dovozují, že nájemní smlouvy mohly být uzavřeny až po provedení všech nezbytných oprav. Z toho pak dovozují neadekvátní závěry, na nichž nelze založit obranu ve sporu o vyklizení prostor, k nimž nemají právnímu řádu odpovídající užívací právní titul.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéy, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle , nebylo možné vyhovět, neboť takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2006

Stanislav Balík

předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

E. Kameníková

K : doručit: advokát 4x

vrátit spis: Obvodního soudu pro Prahu 1 sp.zn. rozhodnutí

Ústavního soudu

přílohy: A ponechat ve spise, B vrátit

Po obdržení ZPL založ