Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 797/05

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele T. T., zastoupeného JUDr. Danem Holubkovem, advokátem se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Dlouhá 16, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2003, č. j. -30, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2004, č. j. -41, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2005, č. j. -49, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 14. 12. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2003, č. j. -30, jímž byl zamítnut jeho návrh na určení, že O. T., děd stěžovatele, byl ke dni své smrti, dne 8. 5. 1942, spoluvlastníkem ideální poloviny domu a pozemku parc. č. 836 v katastrálním území Staré Město, obec Hlavní město Praha, a na určení, že B. T., otec stěžovatele, byl ke dni své smrti, dne 6. 6. 1967, spoluvlastníkem ideální poloviny domu a pozemku parc. č. 836 v katastrálním území Staré Město, obec Hlavní město Praha. Stěžovatel se rovněž dožadoval zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2004, č. j. -41, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2005, č. j. -49, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že jeho děd i otec nabyli vlastnické právo k výše uvedeným nemovitostem před německou okupací Československa, k níž došlo v roce 1939, a že za jejich života toto právo nikdy nezaniklo. K zániku vlastnického práva nemohlo dojít ani trhovou smlouvou ze dne 10. 6. 1939, neboť tato byla uzavřena pod pohrůžkou násilí, a byla tedy s ohledem na ustanovení § 879 zákona č. 946/1811 ř. z., neplatná. Stěžovatel se proto domníval, že jeho právní předchůdci nikdy své vlastnické právo nepozbyli a mohli je tak bránit jakýmkoli postupem, přípustným pro toho, jehož nemovitý majetek byl v pozemkových knihách připsán jiné osobě na základě neplatné smlouvy. Stěžovatel byl toho názoru, že záleželo na vůli jeho předků, kdy tento postup uplatní, neboť vlastnické právo se nepromlčuje. Vlastnické právo ani jeho ochranu nemohly nijak omezit ani pozdější tzv. restituční zákony, a to jak poválečné, tak polistopadové. Výklad, podle kterého by tyto zákony v případě stěžovatele omezovaly vlastnické právo nebo jeho ochranu, by dle jeho názoru odporoval smyslu těchto zákonů, dobrým mravům, ochraně práv nabytých v dobré víře i zdravému rozumu. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že v žádném řízení nebylo prokázáno, že by činnost osob, kteří jeho předchůdce k uzavření trhové smlouvy v roce 1939 donutili, bylo možno subsumovat pod "tlak okupace" ve smyslu ustanovení § 1 a násl. zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání v době nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, neboť Němci, kteří přinutili členy rodiny stěžovatele k majetkovým transakcím, se hodlali předmětných nemovitostí zmocnit nikoli s cílem posílení Německé říše a ekonomického zničení a expropriace židovského obyvatelstva, nýbrž za účelem vlastního prospěchu a v souladu se svými privátními zájmy.

Stěžovatel vytýkal obecným soudům úplnou rezignaci na ochranu jeho ústavně zaručených práv a polemizoval s jejich názorem, že nevyužití anebo neúspěch při postupu podle polistopadových restitučních předpisů navždy stěžovateli znemožnilo domáhat se ochrany svého vlastnického práva, a to bez ohledu na to, že se tyto předpisy na stěžovatelův případ vůbec nevztahovaly, neboť k namítané majetkové křivdě došlo před počátkem rozhodné doby, tedy přede dnem 25. 2 1948. Stěžovatel spatřoval pochybení obecných soudů rovněž v tom, že zcela pominuly otázku, kdy mělo vlastnické právo, jehož ochrany se stěžovatel domáhal, vlastně zaniknout.

Obecné soudy tedy dle názoru stěžovatele svým postupem porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " "), právo na účinný prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo vlastnit majetek ve smyslu článku 11 y a právo na ochranu majetku ve smyslu Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to ve spojení s porušením ústavně zaručené zásady rovnosti ve smyslu d a y. V této souvislosti stěžovatel rovněž poukázal na závěry, vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004,

sp. zn.

, a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatele s právním názorem obecných soudů, že restituční předpisy tvoří překážku, jež stěžovateli brání domáhat se ochrany tvrzeného vlastnického práva prostřednictvím obecných předpisů. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , publikovaném pod č. 477/2005 Sb., jímž jsou všichni soudci IV. senátu Ústavního soudu vázáni, a to byť se závěry tímto stanoviskem prezentovanými nesouhlasili (srov. odlišné stanovisko soudce Miloslava Výborného, publikováno na www.judikatura.cz), byl Ústavním soudem vysloven názor, že "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy".

Ve vztahu k institutu určovací žaloby pak Ústavní soud uvedl, že se jedná o nástroj ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy, jež je svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 - 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: - komentář, I. díl, 6. vydání, Praha, 2003, str. 259). Smyslem určovací žaloby je předejít stavům nejistoty ohledně existence určitého práva nebo jeho výkonu. S tím souvisí požadavek, že musí být dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení a tento zájem musí být vyvolán stavem, který způsobuje, že právní vztah žalobce k věci se stal nebo stává nejistým. Jakmile bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění. Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. Určovací žaloba v případech, kdy od skutečností, které jsou v ní napadány, uplynulo více než padesát let, již není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost v minulosti uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci.

Ústavní soud rovněž konstatoval, že samotné plynutí času je skutečností tak závažnou, že i tehdy, kdy s ním nelze ve všech případech zánik vztahu k věci ve smyslu právním, nebo naopak jeho vznik, spojovat, je třeba přiznat mu účinky faktické. Význam času jako právní skutečnosti z hlediska požadavku stability vlastnických vztahů podtrhl zákonodárce v restitučních předpisech, když se na straně jedné rozhodl umožnit průlom do vlastnických vztahů, na straně druhé však uplatnění nároků podle těchto předpisů omezil relativně krátkou časovou lhůtou pro uplatnění restitučního nároku, jejímž marným uplynutím nárok prekludoval. Je nepochybné, že účinky plynutí času nastaly bez ohledu na to, zda byly či nebyly právním řádem aprobovány, neboť tyto účinky veřejnoprávního postupu jako titulu přechodu vlastnického práva ani přechod vlastnického práva (bez ohledu na existenci nebo správnost titulu tohoto přechodu) nebyly zpochybněny v rámci jakéhokoliv přezkumu (nebo se tak stalo neúspěšně) a na základě takového aktu (o jehož správnosti nevznikly pochyby) došlo k dalším změnám v právních vztazích k věci. Doba, která uplynula od roku 1948, je delší než půl století a dalece překročila v jakémkoliv časovém období zakotvené lhůty vydržecí, a to jak u vydržení řádného, tak mimořádného (tj. vydržení beztitulárního). Lze tedy mít za to, že skutečnosti nastalé před tímto datem a jejich právní následky, pokud nebyly dotčeny v rámci aplikace právní úpravy zvláštního v taxativně stanovených případech, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního (G. Jellinek), tak je jim třeba přiznat tento účinek i z hlediska práva vnitrostátního. Případná tvrzená křivda nastalá před rozhodným obdobím tak nemůže být reparovatelná dnešními prostředky právními.

Z výše uvedeného plyne, že nelze přisvědčit tvrzením stěžovatele, že restituční zákony nemohly nijak omezit možnost uplatnit nárok na ochranu tvrzeného vlastnického práva. Ústavní soud podotýká, že v období od skončení druhé světové války do 25. 2. 1948 byla Československá republika demokratickým státem, a tudíž stěžovatelovým předkům nic nebránilo využít právních prostředků ke zpochybnění zmiňované trhové smlouvy jako platného titulu pro přechod vlastnického práva. Pokud takto nepostupovali, nelze za současného právního stavu vzniklý stav zvrátit určovací žalobou.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a nezbylo mu proto, než ústavní stížnost odmítnout podle jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. 7. 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu