Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 408/06

Ústavní soud rozhodl dne 17. července 2006 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. G., zastoupené Mgr. Monikou Tulachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Spálená 23, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2006, č. j. -52,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž jí byla uložena povinnost k zaplacení, a tvrdila, že jeho vydáním bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, konkrétně práva garantovaná a d (dále " "). Porušeny měly být i články 90, 95 odst. 1 a 96 odst. 1 y ČR. Ústavní stížnost byla podána včas ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále " ") a splňovala i ostatní formální podmínky a náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zcela prosté jakékoli ústavně právní argumentace tvrdila, že k porušení jejích základních práv mělo dojít výkladem ustanovení týkajících se promlčení a opomenutím důsledného dokazování. Odvolací soud zcela pominul, že pravomocným rozhodnutím byla vyřešena otázka uzavření smlouvy s Pražskou energetikou, a. .s., a nepřihlédl k tomu, že žalobkyně neprokázala užívání předmětného bytu stěžovatelkou. V dané věci by se mohlo jednat o bezdůvodné obohacení stěžovatelky, avšak žalobkyně věděla, že stěžovatelka v předmětném bytě bydlí, což vyplývá ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. . Prvostupňový soud proto podle stěžovatelky správně uzavřel, že nárok byl promlčen. Stěžovatelce nebylo známo, kdo měl v předmětném bytě právo odebírat elektřinu a nechtěla se úmyslně obohatit na úkor žalobkyně, která sice vedla neúspěšné spory o předmětný byt, ale stěžovatelka nebyla jejich účastníkem. Rozsudek odvolacího soudu je bez právního podkladu, je v rozporu s dobrými mravy a stěžovatelce způsobil tíživou finanční a sociální situaci.

Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2005, č. j. -38, Ústavní soud zjistil, že soud zamítl žalobu žádající, aby byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni 16.350,50 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud dospěl k závěru, že nejpozději dne 29. 12. 1999, kdy byla žalobkyni pravomocně uložena povinnost zaplatit dluh vůči Pražské energetice, a. s., za dodávku elektřiny, věděla žalobkyně o bezdůvodném obohacení stěžovatelky, která se ale dovolala promlčení, jehož lhůta uplynula dnem 30. 12. 2002. Do svých skutkových zjištění obvodní soud zahrnul skutečnost, že žalobkyně v rozhodné době věděla, že stěžovatelka předmětný byt užívá. Tento rozsudek napadla žalobkyně odvoláním, v němž namítala, že ze strany stěžovatelky se jednalo o úmyslné bezdůvodné obohacení, neboť jí bylo známo, že elektřinu odebírá. Objektivní promlčecí lhůta proto byla desetiletá a v době podání žaloby neuplynula ani promlčecí lhůta subjektivní.

Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2006, č. j. -52, Ústavní soud zjistil, že soud změnil rozsudek nalézacího soudu, a žalobě vyhověl. Titulem k zaplacení nebylo bezdůvodné obohacení, ale povinnost k náhradě úmyslně způsobené škody.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti ( y ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ), resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž naplnění má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo zda obecné soudy svévolně neaplikovaly jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004,

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374 - 375).

Ústavní stížnost byla zcela prostá jakékoli ústavněprávní argumentace. Ústavní soud posoudil, zda právní závěry obecného soudu nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, či zda obecný soud svévolně neaplikoval normy jednoduchého práva.

Městský soud v napadeném rozsudku uvedl (str. 3 odst. 3), že daný případ nelze podřadit pod žádnou skutkovou podstatu institutu bezdůvodného obohacení ( ). Využití dodávek elektřiny v bytě nelze kvalifikovat jako majetkový prospěch získaný stěžovatelkou na úkor žalobkyně plněním bez právního důvodu, z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu který odpadl, ani jako prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Nejde rovněž o případ plnění za jiného, co měl po právu plnit sám ( ). Stěžovatelka neměla k platbám za elektřinu právní povinnost - tu měla žalobkyně na základě smlouvy s Pražskou energetikou a. s., bez ohledu na to, že v bytě nebydlela. Ze skutkových okolností věci však podle městského soudu vyplývalo, že stěžovatelka užívala bez právního důvodu byt, ke kterému svědčilo nájemní právo žalobkyni, ale stěžovatelka neumožnila jeho užívání. Stěžovatelka (str. 4 nahoře rozsudku městského soudu) tedy v rozhodné době užívala byt neoprávněně a tímto svým zaviněným protiprávním jednáním způsobila žalobkyni škodu (420 odst. 1 ), spočívající v nutnosti uhradit dodávky elektřiny do bytu, který nemohla v důsledku jeho obsazení stěžovatelkou užívat. Nárok na náhradu škody vznikl až po faktickém zaplacení dlužné částky (dne 15. 5. 2003), čímž se zmenšil její majetek. Následující den počala běh promlčecí lhůta nároku ( a 2 ), který v den podání žaloby (3. 12. 2003) nebyl promlčen.

Stěžovatelka nenamítala, že by snad městský soud věc právně posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou obecných soudů a Ústavní soud na podkladě tvrzení obsažených v ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by závěr odvolacího soudu se z ústavního hlediska vybočil z rámce možného posouzení věci, resp. že by závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.

Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí porušení stěžovatelčiných základních práv, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 17. července 2006

František Duchoň, v. r.

předseda senátu