Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 215/06

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem v Praze 1, Národní 25, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2006, sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. března 2005 sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] a co do formálních náležitostí v souladu s ustanoveními , napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2006 ( -85), kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. března 2005 (O P 384/97-64), ve výrocích o výživném pro nezl. syna J. částkou 2.500,- Kč měsíčně, nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. září 2004 do 31. prosince 2005 činí 20.800,- Kč a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdil, že napadeným rozhodnutím jmenovaného obecného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dané d (dále jen " ") a to zejména garantované y a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), jenž zaručuje každému domáhat se svého práva u soudu stanoveným postupem. Obecné soudy jak nalézací i odvolací nepostupovaly v souladu s citovanými ustanoveními a svými rozhodnutími zbavily stěžovatele práva na spravedlivý proces. Dále stěžovatel uvedl, že je přesvědčen o tom, že soudy postupovaly v rozporu se zásadami občanského soudního řízení, ryze formalisticky, nepočínaly si jako soud nestranný a nezávislý, odvolací soud rozhodl ve věci, aniž by rozhodnutí mělo oporu v provedeném dokazování a tvrdil, že jsou s ním v extrémním rozporu.

Stěžovatel po argumentaci o porušení jeho základních práv navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil obecnému soudu k novému projednání.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal od účastníka řízení Městského soudu v Praze a vedlejšího účastníka řízení M. S. k předmětné ústavní stížnosti vyjádření a od Obvodního soudu pro Prahu 4 vyjádření a spis (P 384/97), který obsahuje i spisový materiál obecného odvolacího soudu, sp. zn. ( a , 2 ).

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu odvolacího soudu JUDr. Jaroslava Chaloupková, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo ( ), a to tak, že uvedla, proč odvolací soud změnil rozsudek soudu nalézacího ve výrocích o určení výživného pro nezl. dítě, neboť vyživovací povinnost byla naposledy upravena rozsudkem z roku 1997, kdy měl syn J. 3 roky. Při stanovení vyživovací povinnosti vycházel odvolací soud z ustanovení , o rodině (dále jen " ") a považoval otcem navržené zvýšení výživného o 300,- Kč měsíčně za zcela nepřiměřené hledisku uspokojování odůvodněných potřeb desetiletého oprávněného. Účastník řízení při rozhodování vycházel z ustanovení zák. o rodině a dovodil, že je v možnostech a schopnostech stěžovatele platit výživné ve výši, který jim odpovídá a to nejen jim, ale i odůvodněným potřebám nezletilého. Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti účastník řízení nevznesl, ale ponechal jej na úvaze Ústavního soudu a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 Mgr. Pavla Schűtznerová, jako účastník řízení a to tak, že dle jejího názoru ústavní stížnost není důvodná, neboť napadenými rozsudky nebylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. S napadenými rozhodnutími se ztotožňuje a odkazuje na jejich odůvodnění. Dále uvedla, že v řízení nebylo postupováno svévolně, v rozporu se zásadou spravedlnosti a že by rozhodnutí odporovala právnímu řádu. Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti vedlejší účastník řízení nevznesl a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Vedlejší účastník řízení M. S. se k projednávané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí Ústavní soud neopíral o obsah vyjádření obecných soudů, jež vydaly napadená rozhodnutí, dospěl k závěru, že stěžovateli nebudou zaslána k jeho replice.

Ze spisu obecného soudu (P 384/97), který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. března 2005 ( -64) bylo otci stanoveno výživné pro nezl. syna J. částkou 1.800,- Kč měsíčně, nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. září 2004 do 31. března 2005 činí 4.200,- Kč a stěžovatel byl povinen ho uhradit do šesti měsíců od doručení rozsudku a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku podala matka včasné a řádné odvolání do výroku

o výživném. Namítala, že soud prvního stupně se nezabýval odůvodněnými potřebami nezletilého J. a její sociální situací. Odvolání otce bylo odmítnuto jako opožděné.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 11. ledna 2006 ( -85) změnil rozsudek soudu nalézacího tak, že výživné pro nezl. syna J. stanovil částkou 2.500,- Kč měsíčně. Nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. září 2004

do 31. prosince 2005 vyčíslil částkou 20.800,- Kč a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele zaručené ústavním pořádkem. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení práva na spravedlivý proces nedošlo.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí ( y ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

V dané věci bylo předmětem posuzování odvolacího soudu, zda oba rodiče přispívají na výživu dítěte podle svých schopností, možností a majetkových poměrů (§ 85 odst. 2 zákona o rodině). Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Dle § 85 odst. 3 věta prvá se při rozsahu vyživovací povinnosti přihlédne k tomu, který rodič a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Dle ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině přihlédne soud při určení výživného k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Soud zkoumá, zda povinný se nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti, nebo majetkového prospěchu, případně nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.

Rozhodovací důvody odvolacího soudu, vyložené způsobem zákonem požadovaným v odůvodnění jeho rozhodnutí ( ) nesvědčí o tom, že by obecný soud věci stěžovatele nevěnoval přiměřenou pozornost, případně že by "nedostatečně zjistil a posoudil skutkový stav, což vyústilo v nesprávné právní posouzení"; naopak z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu se podává, že obecný soud se zabýval všemi námitkami, které stěžovatel v řízení před nim uplatnil, a že způsobem zcela dostatečným a zřejmým vyložil.Vyživovací povinnost obecný soud stanovil dle zásad ustanovení a zák. o rodině. Vzal v úvahu i skutečnost, že je ve výdělkových možnostech a schopnostech stěžovatele dosáhnout vyššího výdělku, než vykazoval v průběhu řízení. Obecný soud neuvěřil tvrzení stěžovatele, že se jeho příjem oproti roku 1997 v průměru snížil o 4.000,- Kč měsíčně. Je věcí stěžovatele, aby si našel takové zaměstnání, aby mohl svým vyživovacím povinnostem dostát. Právní posouzení věci obecným soudem tak spočívá na dostatečně zjištěném skutkovém základu, kdy zjistil zejména v dostatečné míře potřeby nezletilého dítěte i výdělkové možnosti a schopnosti obou rodičů, a jestliže posléze vyúsťují v závěr, že nezl. dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, jde o závěr, který, jakkoli se v podstatě vymyká z přezkumné pravomoci Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), je i z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) ve shodě se zákonem i se skutkovým stavem věci.

Za tohoto stavu jsou stěžovatelova tvrzení projevem jeho nesouhlasu s meritorním rozhodnutím obecného soudu co do stanovení konkrétně určené vyživovací povinnosti a pokud stěžovatel polemizuje s výsledky hodnocení důkazů provedenými obecnými soudy, je na místě připomenout, že úprava výživného se děje vždy podle stavu, který je zde v době rozhodování. Dle ustanovení § 99 zákona

o rodině, změní-li se poměry, může soud i bez návrhu rozhodnutí změnit, zejména v souvislosti s přibývajícím věkem, školní docházkou atd. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by obecný soud v jeho rozhodnutí porušil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dané y . Úmluvy a nebo práva dítěte garantované Úmluvy o právech dítěte.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, byla jeho ústavní stížnost podle písmeno a) , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítnuta.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 17. července 2006

František Duchoň v. r.

předseda senátu