Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 446/06

Ústavní soud rozhodl dne 20. července 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Janem Harcubou, advokátem v Mladé Boleslavi, Okružní 280, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2006, čj. -143, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se jako žalobce v řízení před obecnými soudy proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra domáhal určení, že je oprávněn zpracovávat požárně bezpečnostní řešení na podkladě odborné způsobilosti Z - 1032/97 ze dne 16. 12. 1997. Žalobu odůvodnil tím, že na základě uvedeného osvědčení o odborné způsobilosti je podnikatelem s předmětem podnikání hasičská bezpečnostní služba; při výkonu této podnikatelské činnosti mu vzniká škoda, neboť státní orgány, zejména stavební úřady, ho nepovažují za osobu oprávněnou zpracovávat požárně bezpečnostní řešení staveb s odůvodněním, že nemá potřebnou autorizaci, čímž prakticky dochází k likvidaci jeho podnikání. Soud prvého stupně stejně jako soud odvolací v rozhodnutích, která nejsou předmětem této ústavní stížnosti, žalobu zamítly, když dospěly k závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu stěžovatele ve smyslu ust. na požadovaném určení. Nejvyšší soud ČR v touto ústavní stížností napadeném rozsudku dospěl k závěru, že pravomoc státní správy na úseku požární ochrany podle , o požární ochraně, vykonává Ministerstvo vnitra a v přenesené působnosti obce. Proto požadavek stěžovatele nelze zařadit mezi vztahy soukromoprávní, tj. občanskoprávní, pracovní, rodinné ani obchodní ( ), nýbrž jde o spor vyplývající z předpisu správního práva, který není v pravomoci obecných soudů. Protože neumožňuje ingerenci soudů do vztahů upravených tímto zákonem, a pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí v dané věci v občanském řízení sporném tedy není dána ani podle ust. , Nejvyšší soud ČR řízení zastavil a postoupil věc k dalšímu řízení Ministerstvu vnitra ČR.

Ve stručné ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR. To podle něho porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces vyplývající z d a základní právo podle a d. Kvůli postupu státní správy a nyní též obecných soudů stěžovatel nemůže podnikat, ve svých výdělcích se dostal až pod minimální mzdu, Nejvyšší soud ČR pak "rozhodl, že nerozhodl". Obecné soudy prý měly vyvinout snahu k vyřešení jeho problému.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Tak tomu ovšem v tomto případě není.

Všechny tři obecné soudy provedly shodně výklad a , který není v rozporu s možným významem obou zákonů. Není tedy na Ústavním soudu, aby svým případně odlišným právním závěrem o významu obou zákonů nahrazoval právní závěr, ke kterému dospěl Nejvyšší soud ČR. Ústavní soud není soudem, jehož úkolem by bylo podrobně přezkoumávat jurisdikční otázky a rozhraničení mezi obecnou justicí a veřejnou správou, event. správní justicí. Stěžovateli se v každém případě dostane v jeho věci soudní ochrany v rámci případného řízení před správní justicí po eventuálním neúspěšném řízení před orgány veřejné správy. Není proto úkolem ani není v kompetenci Ústavního soudu, aby právní závěry obecného soudu, podle nichž je tato věc v kompetenci Ministerstva vnitra, znovu detailně přezkoumával a nahrazoval je vlastními závěry. Je zjevné, v rozporu s tím, co tvrdí stěžovatel, že v jeho věci se nedopustil Nejvyšší soud ČR odepření spravedlnosti, ale dovodil toliko nedostatek pravomoci, čímž také respektoval rozhraničení pravomocí mezi mocí výkonnou a mocí soudní.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. , ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2006