Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 212/06

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 12. 2005, č. j. -64, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 20. 4. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen ""), jímž bylo rozhodnuto o tom, že soudkyně Okresního soudu v Litoměřicích JUDr. Ivetta Hořejší není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. .

Stěžovatel namítal, že jako orgán veřejné moci svým rozhodnutím porušil jeho základní právo zaručené mu d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívala v jeho tvrzení, že nesprávně rozhodl o stěžovatelově námitce podjatosti soudkyně JUDr. Hořejší, neboť z důkazů, které stěžovatel připojil jako přílohu námitky podjatosti JUDr. Hořejší, jednoznačně plynulo, že na soudce rozhodující ve věcech stěžovatele, tedy i na JUDr. Hořejší, byl a stále je vyvíjen zcela nepřípustný tlak nejen ze strany médií, ale především ze strany představitelů moci zákonodárné a výkonné, a to v tom směru, aby rozhodovali v neprospěch stěžovatele. Za této situace tak měl stěžovatel za to, že nejen JUDr. Hořejší, ale všichni soudci, kteří rozhodují v jeho právních věcech, nejsou soudci nezávislými.

Stěžovatel napadenému rozhodnutí krajského soudu zejména vytýkal, že v jeho odůvodnění postačovalo pouze konstatování, že z obsahu soudního spisu ani z vyjádření námitkou napadené soudkyně objektivně nevyplývá žádná skutečnost, která by zakládala pochybnosti o nezávislém rozhodování této soudkyně. Podle přesvědčení stěžovatele bylo však povinností krajského soudu podrobně se zabývat jím předloženými důkazy a tvrzeními. Toto své stanovisko podpořil stěžovatel odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva, a to nejprve na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, v němž Ústavní soud naznal, že při rozhodování o námitce podjatosti soudce se nejedná pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý či o hodnocení osobního vztahu soudce k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda vzhledem k okolnostem případu lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001,

sp. zn.

, publikovaný pod č. 98 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, str. 11; dostupný na www.judikatura.cz). Dále pak stěžovatel zmínil názor Ústavního soudu, který ten vyslovil ve svém nálezu,

sp. zn.

, že podmínka obsažená v ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), zakládá vyloučení soudců z projednávání a rozhodnutí věci nikoli pouze pro jejich skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o jejich podjatosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996,

sp. zn.

, publikovaný pod č. 127 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, str. 429; dostupný na www.judikatura.cz). Nakonec stěžovatel citoval rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie z roku 1970, dle kterého z projednání a rozhodnutí věci bude vyloučen i ten soudce, u něhož se vzhledem k tlaku moci zákonodárné a výkonné na rozhodování soudců v konkrétní věci vytvořil takový jeho vztah k věci nebo účastníkům, že lze objektivně o jeho nepodjatosti pochybovat.

Podstatná část ústavní stížnosti stěžovatele byla vymezena pro dokladování nepřípustného tlaku moci výkonné na moc soudní, který vylučuje nezávislost JUDr. Hořejší a ostatních soudců v České republice při projednávání žalob stěžovatele. K tomuto stěžovatel užil citace z rozhovoru s tehdejším ministrem kultury ČR, resp. z příspěvku s názvem "Proč někteří soudci skáčou na špek advokátovi F. O. K.?", které byly uveřejněny v deníku Právo v roce 2003, resp. 2005. Zvláštní pozornost pak stěžovatel věnoval zjištění o zprávové povinnosti obecných soudů vůči Ministerstvu spravedlnosti ČR o stavu řízení, která u obecných soudů stěžovatel vede, přičemž dovodil, že sama tato iniciativa exekutivy představuje zjevně neregulérní zásah do nezávislosti soudů.

S ohledem na výše uvedené tedy stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud jím napadené rozhodnutí krajského soudu svým nálezem zrušil, neboť jeho vydáním došlo k porušení práva na spravedlivý soudní proces stěžovatele. Toto však pouze za předpokladu, že Evropský soudní dvůr nenalezne způsob, jak stěžovateli zajistit jeho právo na spravedlivý proces.

Nad rámec dosud uvedeného a s poukazem na další konkrétní skutečnosti stěžovatel dovozoval, že v České republice neexistuje soudce, který by mohl být při projednávání jeho věci skutečně nestranný a nezávislý. Proto se stěžovatel domníval, že spravedlivé posouzení jeho věci je představitelné a uskutečnitelné jen v rámci právního prostoru Evropské unie. Jelikož z čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii plyne, že je tato založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu, a současně stěžovatel nenalezl žádné rozhodnutí Evropského soudního dvora, které by již odpovědělo na otázku, zda lze toto ustanovení interpretovat tak, že je možné za určitých předpokladů přenést rozhodovací pravomoc ze soudů jednoho členského státu na soudy jiného členského státu, považoval stěžovatel za důvodné žádat, aby Ústavní soud podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství předložil tři stěžovatelem formulované otázky k posouzení Evropskému soudnímu dvoru jako otázky předběžné, a do rozhodnutí o nich, aby řízení o ústavní stížnosti přerušil.

II.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tak možné přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na základě tohoto pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také tehdy, pokud jí předestřené tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou. Jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomuto došlo předtím nebo poté (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2006,

sp. zn.

, dosud nepublikováno). Tak je tomu také v posuzované věci.

Z tohoto pohledu byl tedy Ústavní soud nucen zabývat se nejdříve otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (, 2 ), přičemž shledal, že tomu tak není. Obsahově totožnými ústavními stížnostmi stěžovatele se Ústavní soud již opakovaně zabýval (viz např. usnesení ze dne 10. 5. 2006,

sp. zn.

, usnesení ze dne 15. 5. 2006,

sp. zn.

, usnesení ze dne 17. 5. 2006,

sp. zn.

, usnesení ze dne 23. 5. 2006,

sp. zn.

; dosud nepublikována) a vždy dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.

Vzhledem k tomu, že se IV. senát Ústavního soudu se závěry uvedenými v citovaných usneseních jiných senátů plně ztotožňuje, resp. nemá důvodu se od svých předchozích závěrů nijak odchylovat, nezbylo mu, než nyní posuzovanou ústavní stížnost, jakož i shora označené návrhy - s odkazem na odůvodnění předchozích, výše uvedených rozhodnutí Ústavního soudu - mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrhy zjevně neopodstatněné, a to podle ustanovení .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. 7. 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu