Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 174/06

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů R. M., A. M., C. M., M. M., a R. M., zast. JUDr. Jiřím Davidem, advokátem, sídlem Štěpánská 20, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2005, č.j. -301, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se v návrhu na zahájení řízení ze dne 23.3.2006 domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu a vyslovení právního názoru, že dovolací důvod dle , písm. c) a odst. 3 obč. soudního řádu pro rozpor s hmotněprávním ustanovením není dán. V návrhu uvedli, že jde o rozsudek, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, jimiž bylo rozhodnuto o jejich žalobě o vydání nemovitosti. Dovolací soud, podle tvrzení stěžovatelů, shledal dovolací důvod v dovolání Obce hlavní město Praha, který spočíval v rozporu obou zrušených rozsudků s hmotně právním ustanovením Podle názorů stěžovatelů došlo napadeným rozsudkem, jakož i postupem Nejvyššího soudu, k porušení řady ustanovení y ČR a d.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a y ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle písm. d) y ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí i mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. ). V souladu s je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4). Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje, kromě jiného, zejména v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva. Z povahy ústavní stížnosti také plyne, že základní podmínkou její přípustnosti je existence pravomocného rozhodnutí, popř. existence jiného zásahu. To znamená, že zásadě nelze napadnout postup nalézacího soudu, když řízení ještě probíhá; lze napadnout pouze taková rozhodnutí, která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení.

Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatelé napadli rozsudek dovolacího soudu, který je sice formálně pravomocný, avšak není rozhodnutím meritorním; nebylo jím rozhodnuto o uplatněném žalobním nároku stěžovatelů. Vyslovením obecného právního názoru a připomenutím jeho závaznosti pro soudy nižších stupňů nemohlo dojít k zásahu do žádného z ústavně chráněných práv a svobod stěžovatelů, protože nebylo rozhodováno o jejich restitučním nároku. Rozhodnutí dovolacího soudu není tedy takovým rozhodnutím, proti němuž by stěžovatelé mohli podat ústavní stížnost. Tento závěr však nevylučuje, aby využili ústavní stížnost k ochraně svých základních práv a svobod, dojde-li k jejich porušení v další fázi řízení před obecnými soudy. Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu nelze vyvodit závěr prezentovaný stěžovateli, že by názor Nejvyššího soudu znamenal, že povinná osoba by mohla kdykoliv zahájit přesavbu nemovitosti, a pokud provede zásadní přestavbu, nemusí takovou nemovitosti vydat; jinými slovy, že pro posouzení, zda byly splněny podmínky stanovené v není rozhodující, kdy přestavba byla provedena. Nejvyšší soud totiž připomíná, že nelze jen obecným odkazem na dobu učinění výzvy k vydání nemovitosti pokládat za ukončenu možnost zabývat se tím, zda stavba ztratila nebo neztratila přestavbou svůj stavebně technický charakter, popřípadě, zda došlo i ke vzniku přístavby, jež by mohla mít i povahu samostatné nemovité věci (str. 8 odůvodnění). Není totiž vyloučeno, že by v důsledku stavební činnosti, byť provedené po podání výzvy k vydání nemovitostí, vznikla nová nemovitost (jež logicky nemůže být předmětem restituce), či původní nemovitost zanikla (např. v důsledku tzv. obestavění). A právě k posouzení takových okolností jsou povolány obecné soudy, které Nejvyšší soud svým právním názorem zavázal.

Protože nejsou splněny základní podmínky pro projednání ústavní stížnosti, nepovažoval soudce zpravodaj za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění nedostatků podání (absence náležité plné moci od čtyř stěžovatelů).

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh nepřípustný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2006

Ivana Janů

soudce zpravodaj