Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 379/06

Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2006 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti MP Consult, a. s., se sídlem v Praze 10, Litevská 1174, právně zastoupené JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4 2006, č. j. -428, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud ČR nevyhověl jejímu návrhu na přikázání projednání jí podané určovací žaloby, a tvrdila, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené článkem 36 odst. 1d (dále ""), jakož i článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Ústavní stížnost byla podána včas ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti (postrádající jakoukoli ústavněprávní argumentaci či odkaz na judikaturu Ústavního soudu) tvrdila, že k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces došlo tím, že Nejvyšší soud ČR nepřikázal projednání žaloby Krajskému soudu v Plzni, neboť u Krajského soudu v Ostravě, jenž je ve věci místně příslušným soudem, nejsou podle tvrzení stěžovatelky záruky nestranného projednání věci. Průběh řízení vyvolává u stěžovatelky obavy. Věc se dotýká vyrovnacího řízení (vedeného Krajským soudem v Ostravě), v němž jde o majetek v řádech miliard Kč a rozhodující soudce bude čelit značnému tlaku. O některých procesních úkonech soudu byla stěžovatelka informována z médií předtím, než jí byly doručeny soudem, a např. náměstek ministra průmyslu a obchodu Martin Pecina se k předmětnému rozhodnutí vyjadřoval dříve, než bylo doručeno stěžovatelce. V médiích byl publikován i dopis soudkyně Krajského soudu v Ostravě, která vyslovila pochybnosti o své nepodjatosti. Řízení se může dotknout práv státem ovládané společnost Osinek, a. s., jejíž představitelé veřejně prohlásili, že budou požadovat, aby řízení postupovalo rychle. I tento imperativní tón svědčí podle stěžovatelky o nadstandardním vztahu Krajského soudu v Ostravě a akciové společnosti Osinek. U tohoto soudu navíc v oblasti obchodních sporů působí i soudce, jehož matka byla ve věci vyrovnací správkyní. Přes všechny tyto namítané skutečnosti označil Nejvyšší soud ČR námitky stěžovatelky za ničím nepodložený subjektivní názor a subjektivní pocity. Způsob, jímž Nejvyšší soud ČR podle stěžovatelky "smetl věc ze stolu", se podílí na poklesu důvěry v soudnictví. Nejvyšší soud ČR se věcí zabýval povrchně a tím stěžovatelce odepřel spravedlnost. Stěžovatelka je přesvědčena, že Krajský soud v Ostravě nebude schopen rozhodnout nestranně.

Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2006, č. j. -428, Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud ČR (jako soud nejblíže společně nadřízený Krajským soudům v Ostravě a v Plzni - ) neshledal důvod pro delegaci vhodnou, neboť nedospěl k závěru, že by v případě přikázání proběhlo řízení rychleji a hospodárněji, což by jedině mohlo odůvodnit průlom do ústavně zakotveného práva na zákonného soudce.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (y ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ), resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně konformně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004,

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 33, str. 371).

Protože námitky stěžovatelky uváděné v ústavní stížnosti se týkaly aplikace a interpretace jednoduchého práva obecným soudem, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda obecný soud svévolně neaplikoval normy jednoduchého práva, resp. zda jeho právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými zjištěními. Nejvyšší soud ČR v napadeném rozhodnutí uvedl, že delegací nesmí být navozen stav, který by se v poměrech účastníků projevil nepříznivě (a proto jsou i žádána vyjádření účastníků). Ostatní účastníci se ve věci vyjádřili tak, že s delegací nesouhlasí. Nejvyšší soud ČR uvedl, že stěžovatelčiny obavy (podpořené shodnými argumenty, jaké uvedla v ústavní stížnosti) nejsou způsobilé odůvodnit delegaci vhodnou, podle ust. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ČR své rozhodnutí odůvodnil a právní závěry v jeho rozhodnutí obsažené nijak nevybočují z mezí ústavnosti. Na pokladě stěžovatelčiny argumentace nebylo možno dospět k závěru, že postup Nejvyššího soudu porušil zákaz libovůle, či jiné ústavní principy.

Z hlediska v úvahu připadajícího podústavního práva Ústavní soud poznamenává, že důvody stěžovatelkou uváděné nasvědčují spíše tomu, že se obává, že soudci krajského soudu by se mohli jevit jako podjatí (tedy že budou rozhodovat nikoli jako nestranní a nezávislí). Avšak delegaci vhodnou ( : "Věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti.") nutno odlišovat od delegace nutné ( : "Nemůže-li příslušný soud o věci jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni (, a ), musí být věc přikázána jinému soudu téhož stupně."). Jakkoli se Nejvyšší soud ČR tímto aspektem v předmětném rozhodnutí nezabýval, Ústavní soud ani po zvážení námitek stěžovatelky nemohl dospět k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces garantovanéu a Úmluvou, neboť možnou podjatost soudu by bylo možno zvažovat až poté, co bude řádně stanoven konkrétní zákonný soudce (senát) a stěžovatelka vznese konkrétní námitku podjatosti vůči konkrétnímu soudci (či soudcům).

Jako obiter dictum Ústavní soud konstatuje, že z hlediska nezávislosti a nestrannosti soudu rozhodujícího spor vzniklý v souvislosti s konkursním či vyrovnávacím řízením plně platí kautely vyjádřené v jeho nálezech (např. v nálezu ze dne 31. 8. 2004,

sp. zn.

, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, "Sb. n. u.", sv. 34, str. 255, nebo ze dne 27. 10. 2004,

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 35, str. 181, nebo ze dne 16. 12. 2004,

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 35, str. 541, či nálezy ze dnů: 1. 2. 2005,

sp. zn.

, 3. 3. 2005,

sp. zn.

, 8. 3. 2005,

sp. zn.

, 13. 4. 2005,

sp. zn.

všechny dostupné na www.judikatura.cz).

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelčiných základních práv, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 28. června 2006

Vojen Güttler

předseda senátu