Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 354/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E. S., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem Advokátní kanceláře Kříženecký & partneři, v. o. s., se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. , usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2005, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. , za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Vrchního soudu v Praze, a 3) Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 3) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 6. června 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. , kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, a návodu k trestnému činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákona, a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice s ostrahou, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2005, sp. zn. , kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2006, sp. zn. , kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle y, , a násl.d, a písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z tvrzení stěžovatele a z jím připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl trestně stíhán a společně s U. E. O., V. H., L. B., O. P. a K. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. , uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, a návodu k trestnému činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákona. Toho se měl jednak dopustit tím, že se s U. E. O., V. H. a L. B. dohodl na nelegálním dovozu kokainu z ostrova Curacao do České republiky, tuto akci řídil a financoval, a proto O. P. a K. P. vezli 2 kapsle, resp. 66 kapslí této látky ve svém trávicím traktu a byli zadrženi policií na hraničním přechodu v Hřensku. Dále se ho měl dopustit tím, že vzbudil u V. H. rozhodnutí, aby pod hrozbou smrti zastřelením působil na svědkyni P. V. v tom smyslu, aby změnila svoji původní výpověď, což této svědkyni takto sdělil a v důsledku tohoto nátlaku P. V. přislíbila, že o změně výpovědi bude uvažovat. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podali odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2005, sp. zn. , jako nedůvodné zamítnuto. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. , odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že "chápe", že se díky vymezení dovolacích důvodů Nejvyšší soud ČR nemohl náležitě zabývat otázkou porušení procesních předpisů ze strany soudů nižších stupňů, a proto v tomto směru odkazuje na své dovolání, které činí součástí ústavní stížnosti. Nesouhlasí s hodnocením důkazů ze strany obecných soudů, a tím i se skutkovými závěry. Podrobně rozebírá, proč považuje za nepravdivé výpovědi spoluobžalovaných Havlíčka, Polákové, a svědkyně Václavíkové, z nichž obecné soudy vyvodily závěr o jeho vině.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů v případě dvou či více skupin proti sobě stojících důkazů, resp. více možných hodnocení důkazní situace, rozhodnout, že některým důkazům uvěří a jiným nikoliv, pokud je takové rozhodnutí logicky a přesvědčivě vyloženo. K tomu došlo i v posuzovaném případě, kdy stěžovatel v průběhu celého řízení akcentoval důkazy ve svůj prospěch a popíral důkazy ve svůj neprospěch, respektive nabízel hodnocení důkazní situace a na to navazujícího právního posouzení. S touto obhajobou se obecné soudy všech stupňů vypořádaly, neboť i v každém vyšším stupni stěžovatel své argumenty co do podstaty a rozsahu opakoval. Závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích přitom vyznívají přesvědčivě a logicky, a stěžovatel nepopírá, že vyplývají ze skutečností majících oporu v soudním spise.

Za této situace staví ústavní stížnost Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však zjevně nepřísluší (srov.

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63). Dále Ústavní soud nepřehlédl, že ústavní stížnost naprosto postrádá ústavněprávní argumentaci, když za takovou nelze považovat připojení výčtu ústavně zaručených práv a svobod k námitkám spadajícím do rámce podústavního práva.

Námitky stěžovatele proto postrádají ústavněprávní význam, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2006

Stanislav Balík

předseda senátu