Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 305/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. J., zastoupeného Mgr. Petrem Olexou, advokátem se sídlem nábř. Závodu míru 2737, 530 02 Pardubice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecného soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 11. 2002, č. j. -12, a to z důvodu nepřípustnosti odvolání podle , neboť rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000,- Kč.

Rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci, Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s., částku 206 Kč a na nákladech řízení částku 1.495,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Z odůvodnění napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze stěžovatelovo odvolání odmítl pro nepřípustnost, neboť s ohledem na předmět sporu se jednalo o tzv. bagatelní kauzu. Městský soud v Praze se vzhledem k tomu vůbec nezabýval věcnými námitkami stěžovatele směřujícími do merita sporu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na rovnost v řízení garantované d. Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud dle stěžovatele měly odmítnutím"liberačních skutečností" na straně stěžovatele pominout platnou právní úpravu povinností stěžovatele jako občana v případě odcizení jeho osobních dokladů. Stěžovatel totiž dne 23. 2. 1996 oznámil Policii ČR odcizení osobních dokladů. Pokud se proto dne 8.6. 1996 prokázala jeho osobními doklady neznámá osoba - neplatič přepravného, nemůže jít tato skutečnost k tíži stěžovatele. V důsledku vad informačního systému státu (neexistence registru čísel odcizených dokladů) by tedy nyní měl nést odpovědnost stěžovatel a zaplatit sankce za jednání, kterého se nedopustil. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.

Ústavní soud po přezkumu námitek stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti a obsahu napadeného usnesení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že návrh výrokové části, tj. petit, vytyčuje rámec řízení před Ústavním soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto a současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto, kdy takto vymezeným žádáním je Ústavní soud vázán. Jsa vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petitum), Ústavní soud tak mohl posuzovat pouze ty námitky stěžovatele uvedené v návrhu, které měly vztah k navrhovanému petitu, tj. které směřovaly vůči v petitu napadenému rozhodnutí Městského soudu.

Skutečností potom je, že věc stěžovatele nebyla meritorně městským soudem přezkoumána, nýbrž jeho odvolání bylo odmítnuto z formálních důvodů - jako opravný prostředek ex lege. nepřípustný. Jestliže stěžovatel založil svou ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze na meritorních námitkách zpochybňujících hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně, Ústavní soud opakuje výše uvedenou nemožnost se takovými námitkami věcně zabývat.

Ve vztahu k napadenému rozhodnutí městského soudu přitom stěžovatel neuplatnil obsahově žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, přičemž jeho poukaz na tvrzené porušení výše uváděných ustanovení napadeným rozhodnutím městského soudu bylo pouze formální, nepodložené konkrétními námitkami.

Ústavní soud byl potom nucen konstatovat, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí neshledal žádné pochybení protiústavního charakteru. Podle ust. "Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání." V dané věci bylo přitom stěžovatelovi uložena povinnost zaplatit žalobci 206,- Kč a podmínky aplikace tohoto ustanovení tak byly naplněny, neboť uložená povinná částka nepřesáhla částku 2000,- Kč. Nutno dodat, že aplikace ust. nezáležela na volné úvaze odvolacího soudu, nýbrž bylo jeho legální povinností postupovat zákonem stanoveným způsobem, tj. odmítnout odvolání jako nepřípustné. Odvolací soud tak správně odvolání odmítl z důvodu překážky jeho projednání konstruované ust.

Ostatně lze v tomto kontextu - uváděno nad rámec - odkázat i na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí přijal závěr, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání ( ) je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - rovněž vyloučeno i podání ústavní stížnosti (srov. publikované usnesení ve věci , in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, usn. č. 43, str. 421).

Ústavní soud tak byl nucen konstatovat, že nedošlo k žádnému protiústavnímu pochybení ze strany odvolacího soudu v dané věci, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud poznamenává, že pokud by stěžovatel v petitu zmínil rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně, musela by i tak být jeho ústavní stížnost odmítnuta, a to z důvodu nedodržení lhůty stanovené k podání ústavní stížnosti, která činí 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Za situace, kdy bylo odvolání v dané věci nepřípustné, by totiž stěžovateli běžela lhůta k podání ústavní stížnosti již doručením rozsudku soudu prvního stupně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2006

Stanislav Balík

předseda senátu