Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 215/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele B. V., zastoupeného JUDr. Alicí Bártkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, U Plynárny 99, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu.

V řízení, vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. , žalobci původně požadovali zaplacení částek 43 807 Kč a 41 000 Kč z titulu nároku z uskutečněné mezinárodní přepravy zboží. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 24. dubna 2001, č. j. -98, poté, co jeho předchozí rozsudek byl zrušen a vrácen odvolacím soudem, zamítl žalobu, aby byl žalovaný (stěžovatel) povinen zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 78 000 Kč s 16% úrokem z prodlení ročně, od 28. prosince 1993 z částky 39 000 Kč do zaplacení a s 16% úrokem z prodlení ročně, od 24. prosince 1993 z částky 39 000 Kč do zaplacení, a další úrok z prodlení ve výši 16 % z částky 6 807 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. června 2005, č. j. -134, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen každému ze žalobců zaplatit částku 39 000 Kč s 16% úrokem z prodlení od 28. prosince 1993 do zaplacení, a 8 % úrok z prodlení z částky 39 000 Kč za období od 24. prosince 1993 do 27. prosince 1993, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2006, č. j. -152, bylo odmítnuto dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně jako nepřípustné s ohledem na (dále jen ""). Dovolací soud konstatoval, že žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 39 000 Kč s příslušenstvím ve vztahu k prvnímu žalobci, a o peněžitém plnění ve výši 39 000 Kč s příslušenstvím ve vztahu ke druhému žalobci. Jednalo se přitom o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který má podle obchodního zákoníku obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska , věcí obchodní. Ačkoliv součet těchto částek převyšoval hranici 50 000 Kč, je jednoznačné, že se skládá ze dvou nároků samostatných účastníků řízení (tzv. subjektivní kumulace), kteří nejsou nerozlučnými společníky ve smyslu ustanovení , takže rozsudek se nemusí nutně vztahovat na oba společně. Tím, že odvolací soud uložil žalovanému poskytnout plnění každému žalobci samostatně, došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem. Jedná se tak vlastně o dva samostatné nároky spojené do jednoho řízení ( ), takže rozhodnutí odvolacího soudu má ohledně každého z nich charakter samostatného výroku, a proto je i přípustnost dovolání nutno zkoumat u každého výroku odděleně bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Jestliže žádným z dovoláním dotčených výroků nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením zmíněného

Stěžovatel v samostatné ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces, kterého se dopustil Nejvyšší soud ČR svým formalistickým postupem, když aplikoval , ačkoliv předmětem řízení byla částka 78 000 Kč. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem, že rozštěpením žalované částky provedené Krajským soudem v Brně došlo k rozdělení práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem, a že se jedná o dva samostatné nároky spojené do jednoho řízení ve smyslu Zdůraznil, že během řízení před soudem prvního stupně se jednalo o jeden samostatný nárok dvou žalobců a i před odvolacím soudem žalobci požadovali jeden společný a nerozdílný nárok. K tomu uvedl, že nárok žalobců byl dán na základě tvrzených totožných právních úkonů účastníků a nemůže se tedy jednat o dva samostatné nároky, jestliže vycházejí z totožného skutkového základu.

O této ústavní stížnosti, vedené pod

sp. zn.

, rozhodl Ústavní soud dne 1. 6. 2006 tak, že návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný. Dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR vyšel ze skutečnosti, že se jedná o samostatné nároky, byť oba jednotlivé nároky byly uvedeny pod jedním výrokem, proto musel v předmětné věci aplikovat právě , které stanoví obecnou podmínku přípustnosti dovolání proti jakémukoliv výroku, pokud bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč. Ústavní soud konstatoval, že výše uvedený závěr dovolacího soudu, dle něhož není dovolání v projednávané věci přípustné, nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.

Nyní projednávaná ústavní stížnost směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Třebíči. Stěžovatel uvádí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces v tom, že soud nepoučil stěžovatele ve smyslu a a dále v tom, že odvolací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy a dospěl proto k nesprávnému skutkovému závěru.

Ústavní soud zvažoval, zda ústavní stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně není podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem. Vycházel především ze znění ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), dle něhož lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení cit. zákona pak platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

V daném případě sice byl mimořádný opravný prostředek Nejvyšším soudem ČR odmítnut jako nepřípustný, avšak nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ), ale proto, že jej nepřipouští samotný . Jestliže dovolání vůbec nelze - v tomto konkrétním případě - ze zákona považovat za procesní prostředek, který zákon poskytuje k ochraně práva stěžovatele, pak posledním procesním prostředkem stěžovatele bylo odvolání proti usnesení soudu I. stupně. Lhůta k podání ústavní stížnosti podle počala tedy stěžovateli běžet dnem doručení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. . Ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě až dne 14. 4. 2006, tedy zjevně po lhůtě stanovené pro její podání .

V daném případě by se však odmítnutí ústavní stížnosti jako opožděné jevilo pro stěžovatele jako nepřiměřeně tvrdé a mohlo by představovat ze strany Ústavního soudu denegatio iustitie. Ústavní soud totiž nepřehlédl, že krajský soud v poučení rozsudku uvedl, že "proti výroku č. I. tohoto rozsudku lze podat dovolání - a to do dvou měsíců od jeho doručení - u Okresního soudu v Třebíči k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně." Z uvedeného poučení je zřejmé, že v dané věci odvolací soud nepředpokládal, že by dovolání mohlo být odmítnuto jako nepřípustné podle Proto Ústavní soud dovodil, že stěžovateli nelze přičítat k tíži to, že se držel shora uvedeného poučení a dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal, aniž by současně s ním podal z opatrnosti i ústavní stížnost.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéd, na sebe proto nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (y). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace a aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy pátéy a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základních práva. To ovšem Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

K námitkám stěžovatele, týkajícím se provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu su ČR id. Z ústavního principu nezávislosti obecných soudů vyplývá rovněž zásada jejich volného hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení , nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

K námitkám týkajícím se poučovací povinnosti soudu podle a je třeba uvést, že soudní spor ohledně zaplacení za přepravu zboží na základě objednávky stěžovatele probíhá již od roku 1996, přičemž první rozsudek ve věci, jímž bylo žalobě vyhověno, byl vyhlášen Okresním soudem v Třebíči již dne 1. 10. 1996 (sp. zn. ). Tento rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a věc byla soudu I. stupně vrácena k dalšímu řízení. Ve věci potom následovalo několik dalších jednání a dne 24. 1. 2001 pak soud I. stupně vyhlásil další rozsudek, jímž žalobu zamítl. Jednalo se tedy o celkem dlouhý soudní spor, když bylo nařízeno několik jednání jak soudu I. stupně, tak i soudu odvolacího. Stěžovatel měl tedy možnost v průběhu celého řízení navrhovat důkazy a doplňovat svá tvrzení, aniž musel vyčkávat na výzvu soudu podle Bylo mu rovněž známo, že soud I. stupně a soud odvolací mají na věc rozdílný názor, neboť původní rozhodnutí okresního soudu bylo odvolacím soudem zrušeno.

Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti namítal absenci poučovací povinnosti podle ustanovení , poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že poučovací povinnost soudu není možno chápat jako informování stran sporu o všech možných a nezbytných předpokladech směřujících k úspěchu v řízení. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktorního řízení a principem rovnosti účastníků. Soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím Krajského soudu v Brně došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Ústavní soud v průběh řízení neshledal odůvodněným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2006

Stanislav Balík

předseda senátu