Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 20/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem v Ostravě, 30. dubna 3129/2A, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. -2095 ze dne 12. 1. 2005 a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně č.j. -2046 ze dne 10. 12. 2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. -2095 ze dne 12. 1. 2005, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně č.j. -2046 ze dne 10. 12. 2003. Rozsudkem soudu I. stupně byl uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let a byl nad ním stanoven dohled. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení , a d (dále jen ""). Dále prý byla porušena ustanovení a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících okolnostech:

Stěžovatel především namítá, že obecné soudy na základě shodných skutkových zjištění ve vztahu k němu a ve vztahu k ing. V. N., tehdejší ředitelce společnosti, vyvodily v otázce viny rozdílné právní závěry, neboť N. obžaloby zprostily.

Stěžovatel dále namítá neprovedení navrhovaného důkazu výslechem JUDr. J., který na objednávku tehdy spoluobviněného K. řešil otázku oddlužení obchodní společnosti a doporučil prý další postup, za který byl stěžovatel odsouzen. Neprovedením navrhovaného důkazu došlo podle jeho názoru k závažnému procesnímu pochybení a nebyl odstraněny důvodné skutkové pochybnosti ohledně jeho viny.

Stěžovatel také brojil proti tomu, že usnesením Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Novém Jičíně sp. zn. ČVS: OVNJ-324/20-2000 ze dne 25. 7. 2001 bylo zastaveno jeho trestní stíhání pro neodvedení odvodů na sociální zabezpečení vůči Okresní správě sociálního zabezpečení v Novém Jičíně v částce 735.428,- Kč a zdravotního pojištění vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně, Okresní pojišťovně Nový Jičín v částce 136.658,- Kč a dále vůči RBP Ostrava v částce 234.879,- Kč, avšak okresní soud zahrnul i toto jednání do napadeného rozsudku; proto měl odvolací soud zvážit, zda není konání trestního stíhání pro tyto - dílčí - útoky nepřípustné, neboť tomu brání překážka věci rozsouzené.

Konečně stěžovatel kritizoval skutečnost, že jeho trestní stíhání trvalo 7 let a 4 měsíce, což je v rozporu s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů. Navrhl proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. vedený u Okresního soudu v Novém Jičíně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně č.j. -2046 ze dne 10. 12. 2003 uznán vinným, že zmařil uspokojování svých věřitelů tím, že zcizil část svého majetku a způsobil tak škodu velkého rozsahu, čímž spáchal trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona a byl odsouzen podle § 254 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle § 60a odst. 1 trestního zákona byl nad ním stanoven dohled a za podmínek uvedených v § 58 odst. 1 trestního zákona mu byl podle § 60a odst. 2 trestního zákona výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. (Skutkově šlo o to, že spolu s dalšími jednateli společnosti Interhotel Travel, s.r.o., v Novém Jičíně rozhodl o prodeji určitého majetku společnosti a realizoval kupní smlouvu na KOVKOR Odry a tak úmyslně zmařil vymáhání pohledávek věřitelů společnosti Interhotel Travel.)

Krajský soud v Ostravě usnesením č.j. -2095 ze dne 12. 1. 2005 zamítl odvolání stěžovatele, o jeho dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. -2113 ze dne 19. 10. 2005. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR však dovoláním není napadnuto.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními a především s právními závěry, které obecné soudy na základě těchto skutkových zjištění přijaly. Ústavní soud s odvoláním na svou ustálenou rozhodovací praxi připomíná, že zjišťování skutkového stavu a zejména pak hodnocení provedených důkazů je zásadně samostatnou pravomocí soudů, do níž mu nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy při této činnosti postupují v souladu s pravidly vyplývajícími ze zásady volného hodnocení důkazů tak, jak je stanovena v trestním řádu. Pokud obecné soudy hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech a v tomto hodnocení nelze spatřovat ani svévoli ani konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, pak nelze v postupu obecných soudů porušení práva na spravedlivý proces shledat.

V předmětné věci postupovaly obecné soudy v souladu s výše uvedenou zásadou a všechny důkazy hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Stěžovatel proti tomu namítal neprovedení konkrétního navrženého důkazu výslechem svědka Dr. J., který by podle jeho názoru mohl zpochybnit jeho vinu. Ústavní soud připomíná, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, jestliže dospějí k odůvodněnému závěru, že tento důkaz není třeba provádět. V předmětné věci obecné soudy - zejména soud I. stupně - v odůvodnění uvedly, z jakých důkazů při posuzování případu vycházely a jejich zjištění byla i podle posouzení odvolacího soudu úplná. Ze spisu vyplývá, že stěžovatel navrhl předvolání svědka Dr. J. - advokáta až v rámci hlavního líčení a soud v první fázi tomuto návrhu vyhověl a svědka předvolal. Ten reagoval písemnou zprávou, že jej p. K. toliko požádal o sepsání kupní smlouvy, že však ani on ani jeho kancelář neprováděli ekonomický rozbor či návrh řešení ekonomické situace zúčastněných firem a že příslušný advokátní spis byl po uplynutí skartační lhůty automaticky skartován. Obsah této zprávy převzal do odůvodnění napadeného rozsudku i okresní soud. Tomu Ústavní soud rozumí tak, že právě se zřetelem na její smysl a obsah se okresní soud rozhodl od výslechu svědka J. upustit. I když (tento soud) mohl argumentovat šíře a zejména výslovně uvést, proč návrh na výslech svědka J. neprovedl, nepovažuje Ústavní soud tuto neúplnost napadeného rozsudku za nedostatek natolik zásadní, že by to znamenalo porušení principu spravedlivého řízení jako celku. Ostatně nelze přehlédnout, že v řízení byla provedena řada ostatních důkazů (listinných, svědeckých i znaleckých posudků), o které se procesní soudy mohly při úvaze o možné vině stěžovatele spolehlivě opřít.

Stěžovatel dále namítal, že obecné soudy zahrnuly neprovedení odvodů na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění do posouzení trestného činu, ačkoliv trestní stíhání policie zastavila. Zde Ústavní soud poukazuje na to, že obecné soudy nehodnotily chování stěžovatele v souvislosti s placením uvedeného pojistného, ale dluh na pojistném, který reálně existoval, byl řádně vyčíslen a ten zahrnuly do určení částky, v níž bylo zmařeno vymáhání pohledávek věřitelů. Proti tomu tedy nelze brojit tím, že samo trestní stíhání pro neodvádění pojistného bylo zastaveno. Ani zde nelze dovozovat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož se dovolává.

Stěžovatel konečně napadl nepřiměřenou délku trestního stíhání. Ústavní soud na základě posouzení předmětného spisu dospěl k závěru, že obecným soudům nelze neodůvodněné průtahy v řízení vytýkat. Obecné soudy postupovaly řádně a jednotlivé úkony konaly v obvyklých lhůtách. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá i to, že pro posouzení zbytečných průtahů v řízení je nutno hodnotit nejen činnost obecných soudů, ale i subjektivní chování účastníků řízení. Ústavní soud na základě posouzení průběhu tohoto trestního řízení nedospěl k závěru, že by bylo v tomto řízení na straně obecných soudů k neodůvodněným průtahům došlo.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2006

František Duchoň

předseda senátu