Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 346/06

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20. června 2006 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Milanem Holomkem, advokátem se sídlem Lešetín II/385, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2006, č. j. - 288, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení odvolacího soudu, neboť má za to, že tímto rozhodnutím byl porušen a y ČR a dále jeho základní práva garantovaná , a d (dále jen " "), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Výše citovaným usnesením bylo odmítnuto dle odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 9. 2005, č. j. - 234, kterým okresní soud nařídil podle likvidaci dědictví (výrok I.) a současně vyzval věřitele, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení oznámili soudu své pohledávky za zůstavitelem s upozorněním, že pohledávky, které nebudou při likvidaci uspokojeny, zaniknou (výrok II.).

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítal, že odvolací soud porušil jeho ústavně zaručené právo na řádný zákonný a spravedlivý proces garantované věta první y ČR, a y, Úmluvy a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dále namítal porušení y a y ČR. Zásadní pochybení spatřoval v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho postavení v řízení, když jej jako věřitele zůstavitele nepovažoval za účastníka řízení již ve fázi, kdy se nařizuje likvidace dědictví. Stěžovatel je toho názoru, že věřitel zůstavitele by měl mít právo ovlivnit, zda likvidace dědictví bude či nebude nařízena. Argumentoval, že vzhledem k tomu, že odvolací soud odmítl jeho odvolání proti usnesení, kterým byla nařízena likvidace dědictví, odňal mu tímto postavení účastníka dědického řízení, čímž zasáhl do jeho ústavně zaručených práv. Proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citované usnesení zrušil.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např.

).

Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele uváděné v ústavní stížnosti se týkají především aplikace a interpretace jednoduchého práva obecným soudem, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda odvolací soud v řízení svévolně neaplikoval normy jednoduchého práva bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry jím učiněné nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.

Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím, jakož i dalšími rozhodnutími, která mu předcházela, konstatuje, že odvolací soud postupoval v řízení ve shodě s ustanoveními , která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté y, resp. Úmluvy. Ústavní soud shledal, že odvolací soud správně vycházel z ustanovení , v němž je stanoveno, ve kterých případech se účastníky řízení o dědictví stávají i věřitelé zůstavitele. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě nedošlo k dohodě věřitelů a jediného dědice zůstavitele - státu - o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů, posoudil odvolací soud správně stěžovatele jako osobu neoprávněnou k podání odvolání proti usnesení o nařízení likvidace, kterou navrhl jediný dědic - stát, a která byla soudem I. stupně nařízena. Stěžovatel jako zůstavitelův věřitel se stane účastníkem řízení, jak správně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí soud II. stupně, právě až po nařízení likvidace dědictví. V této další fázi řízení pak bude moci uplatnit veškerá svá práva náležející mu jako účastníku řízení ( - ). V rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze spatřovat projev libovůle, neboť aplikace i interpretace procesních norem měla racionální a zákonem odůvodněný podklad.

Z výše uvedeného je zřejmé, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základního práva na spravedlivé soudní řízení a spravedlivý proces, resp. porušení y ČR a y. Porušení y ČR Ústavní soud nezkoumal, neboť toto ustanovení y ČR je kompetenční normou charakterizující dělbu moci ve státě a nelze z ní odvodit ústavně zaručené právo stěžovatele.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2006

Vojen Güttler

předseda senátu