Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 138/05

Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společností: 1) CÉSAR s. r. o., se sídlem Praha 1, Liliová 10, IČ: 25061062 a 2) AMÁLIE s. r. o., se sídlem 269 01 Račice 3, obou právně zastoupených Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem Praha 7, U Výstaviště 9/229, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2005 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu Praha 1 ze dne 23. září 2004 sp. zn. , spojené s návrhem na zrušení části ust. , , ve znění účinném do 30. března 2006, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu Praha 1, jako účastníků řízení, t a k t o:

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

I.

Ústavní stížností, podanou včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 ], napadají stěžovatelky v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že těmito rozsudky, stejně jako řízeními, která jim předcházela, jsou porušována jejich práva a svobody ve smyslu d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").

Spolu s ústavní stížností podaly stěžovatelky návrh, aby Ústavní soud zrušil část ustanovení , , ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen " "), obsahující text "s přivolením soudu".

Ke skutkové stránce věci stěžovatelky uvádějí, že dne 7. 11. 2003 jako pronajímatelé daly výpověď z nájmu bytu nájemkyni z důvodů uvedených v ustanovení , písm. e) , a v souladu s ustanovením podaly návrh na přivolení soudu k této výpovědi.

Stěžovatelky v podaném odvolání nesouhlasily se zamítnutím své žaloby a svůj nesouhlas opřely o právní závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR sp. zn. a sp. zn. , které, podle jejich názoru, zcela svědčí jejich tvrzení o souladu podané výpovědi se zněním příslušných ustanovení (konkrétně s ustanovením § a 711 ).

Tím, že oba výše označené obecné soudy na projednávanou věc aplikovaly ustanovení , odst. 2 věta druhá , došlo údajně k porušení článku 1 y, který zaručuje svobodu a rovnost všech lidí v důstojnosti a právech. Stěžovatelky argumentují tím, že "i když pronajímatel a nájemce uzavírají smlouvu o nájmu bytu za stejných podmínek jako rovnoprávné subjekty, k jejímu zrušení zákon u pronajímatele požaduje splnění další podmínky - přivolení soudu k výpovědi, kterou v případě nájemce nepožaduje". Stěžovatelky tedy dovozují nerovnost v právech účastníků nájemního vztahu, a tvrdí, že stát tímto způsobem řeší zcela účelově bytovou situaci na úkor vlastníků bytů a bytových domů. Proto stěžovatelky rovněž navrhují, aby Ústavní soud posoudil soulad ustanovení s y, a aby poté nálezem rozhodl, že se ruší ustanovení "v té části, v níž je pro výpověď danou pronajímatelem požadováno přivolení soudu" tedy aby rozhodl, že z ustanovení se vypouští slovní spojení "s přivolením soudu".

II.

Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti návrhů stěžovatelů vyžádal zapůjčení spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. , z něhož zjistil následující:

V žalobě stěžovatelky uvedly, že žalované K. V. (dále jen "žalovaná") byla dne 10. 11. 2003 zaslána poštovní zásilka určená do vlastních rukou, která obsahovala výpověď z nájmu bytu o velikosti 1 + 1, čtvrté kategorie, nacházejícího se v prvním patře domu na ul. Liliová 247/10 v Praze 1. Důvodem výpovědi byl údajně jednak havarijní stav bytu z důvodu zatékání a dosud nevyřešené vytápění bytu [ve smyslu ustanovení ] a dále skutečnost, že žalovaná na základě stavebního povolení z roku 1989 provedla v pronajatém bytě stavební úpravy, které jí však byly povoleny jen na dobu pěti let. Protože však tato lhůta v době před doručením výpovědi již dávno vypršela, a žalovaná přes opakované výzvy stěžovatelek nezjednala nápravu, je zde dán i výpovědní důvod ve smyslu ustanovení .

V žalobním petitu stěžovatelky navrhly, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu pronajatého žalované s tím, že "výpovědní doba činí tři měsíce a počíná 1. dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci".

Rozsudkem ze dne 23. 9. 2004 č. j. -29 Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatelek. Prvostupňový soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že výpovědní lhůta byla v předmětné výpovědi koncipována tak, že činí "3 měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž měla být doručena". Výpovědní lhůtu, která v písemné výpovědi musí být vždy uvedena a je nejméně tříměsíční, je však ve smyslu ustanovení třeba formulovat vždy tak, aby skončila k poslednímu dni kalendářního měsíce. Okamžik počátku běhu výpovědní lhůty pak stanoví ustanovení věta druhá . Z těchto skutečností podle názoru soudu prvního stupně vyplývá, že žalované nebyla dána platná výpověď, "byl-li počátek běhu výpovědní lhůty uveden v rozporu s kogentním ustanovením věta druhá ". Protože však řádné uvedení výpovědní lhůty je podmínkou platnosti celého obsahu tohoto hmotně právního úkonu, shledal tento úkon soud prvního stupně jako absolutně neplatný, ve smyslu ustanovení , také pro neurčitost projevu vůle podle ustanovení . S ohledem na to, že neplatný právní úkon nemůže založit zamýšlené účinky a nelze tuto neplatnost zhojit ani dodatečně, soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelek z důvodu neplatnosti výpovědi, aniž se zabýval důvodností uplatněných výpovědních důvodů.

Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudkem ze dne 13. 1. 2005 č. j. -44 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a po posouzení podaného odvolání dospěl k závěru, že není důvodné.

Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku ztotožnil se skutkovými zjištěními, která učinil soud prvního stupně, přičemž se v zásadě ztotožnil i s jeho právními závěry s tím, že odmítl poukaz stěžovatelek na jimi uváděnou judikaturu, protože neřeší problematiku "z hlediska vztahu k , pokud jde o uvedení počátku běhu výpovědní lhůty ve výpovědi dané pronajímatelem".

Závěrem odvolací soud zdůraznil, že neshledal v postupu, jímž byla žaloba stěžovatelek zamítnuta, prvky přepjatého formalismu či dokonce porušení jejich práva na spravedlivý proces, neboť zamítnutí žaloby stěžovatelkám nijak nebrání v tom, aby dále, mají-li zato, že v daném případě jsou naplněny hmotně právní podmínky některého ze zákonných výpovědních důvodů nájmu ve vztahu k žalované, jí daly řádnou, zákonu odpovídající výpověď znovu.

III.

Po posouzení námitek stěžovatelek ve vztahu k napadeným rozsudkům obou obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, proto mu nepřísluší přezkumný dohled nad jejich jinak nezávislou rozhodovací činností, to ovšem za situace, že obecné soudy neporušily základní práva a svobody účastníků.

Předmětem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelek, že označené obecné soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu Úmluvy a rovnost ve smyslu y, neboť údajně předmětnou věc neposoudily v souladu s platnou judikaturou, konkrétně dle právních závěrů uvedených v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR sp. zn. a sp. zn. . Stěžovatelky neberou v úvahu rozdílnou úlohu a postavení Nejvyššího soudu ČR, jehož úkolem je kromě jiného sjednocovat judikaturu obecných soudů, a Ústavního soudu, který je ve smyslu y soudním orgánem ochrany ústavnosti a rozhodování obecných soudů tedy posuzuje pod zorným úhlem možného porušení kautel základních práv a svobod.

Ve vztahu k meritu projednávané věci je třeba připomenout, že pokud má dojít k zániku nájmu bytu výpovědí pronajímatele s přivolením soudu, musí výpověď z nájmu jako jednostranný hmotně právní úkon splňovat požadavky stanovené obecnou částí , tj. právní úkon musí být mimo jiné určitý, nesmí svým obsahem nebo účelem odporovat zákonu nebo jej obcházet a nesmí se příčit dobrým mravům, neboť v opačném případě jde o právní úkon neplatný. Úkon současně musí mít předepsané náležitosti. Zánik nájmu bytu výpovědí pronajímatele je konkrétně upraven v ustanovení , podle něhož, přivolí-li soud k výpovědi, určí současně, ke kterému datu nájemní poměr skončí, přičemž soud přihlédne k výpovědní lhůtě, která počne běžet až prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Takové "přihlédnutí" k výpovědní lhůtě ve smyslu ustanovení tedy znamená, že soud převezme do výroku svého rozhodnutí výpovědní lhůtu zvolenou pronajímatelem, jen jde-li o platný právní úkon mající náležitosti specifikované zákonem.

Interpretace norem jednoduchého práva, stanovících náležitosti právních úkonů, přísluší zásadně obecným soudům. Pokud při této interpretaci nedojde k hrubému excesu, který by dosahoval ústavněprávní dimenze, není důvod pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Ústavní soud v předmětné věci neshledal, že by napadenými rozsudky došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ostatně argumentace, obsažená v ústavní stížnosti, týkající se napadených rozsudků, zpochybňuje především správnost interpretace ustanovení a neobsahuje žádné ústavně relevantní námitky, které by nebyly uplatněny a správně posouzeny již v řízení před obecnými soudy.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Spolu s ústavní stížností se stěžovatelky rovněž domáhají toho, aby Ústavní soud posoudil i obsah ustanovení , a to v té části "v níž je pro výpověď danou pronajímatelem požadováno přivolení soudu" s ohledem na soulad části citovaného zákonného ustanovení s článkem 1 y.

Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu by bylo možno výše uvedený návrh stěžovatelek na zrušení napadeného ustanovení odmítnout bez podrobnějšího odůvodnění, protože v případě odmítnutí ústavní stížnosti je nutné odmítnout i návrh na zrušení části zákonného ustanovení z toho důvodu, že takový návrh stíhá osud odmítané ústavní stížnosti.

S ohledem na dosavadní výkladová stanoviska v této otázce považuje Ústavní soud za korektní, aby se přesto ústavností části napadeného ustanovení zabýval.

V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné poukázat na závěry uvedené v jeho nálezu ze dne 28. 3. 2006

sp. zn.

, v němž se Ústavní soud mimo jiné zabýval souladem ustanovení , písm. h) s ústavními předpisy. Po posouzení všech výpovědních důvodů uvedených v citovaném ustanovení dospěl Ústavní soud k závěru, že "všechny důvody výpovědi z nájmu bytu jsou součástí širšího opatření označených právní teorií i praxí jako ochrana nájmu - nájemce bytu, resp. jako ochrana slabší strany", neboť jak již bylo v řadě soudních rozhodnutí konstatováno, české právo, které do jisté míry reflektuje momentální stav v nabídce volných, cenově dostupných bytů na tuto situaci reaguje přiměřeně tím způsobem, že preferuje ochranu nájemníků. Tato právní ochrana je prosazována silou zákona a je realizována v dnešní podobě především jako kontrola užívání majetku, tedy jako legitimní omezení vlastnictví ve smyslu Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod s cílem ochrany životní úrovně, resp. nezhoršení ekonomické situace především sociálně slabší části obyvatelstva. Toto legitimní omezení umožňuje státům přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení dávek a jiných poplatků nebo pokut. V souladu se svou dosavadní judikaturou proto Ústavní soud ani v dané věci nepochyboval o tom, že ochrana nájemců bytů, resp. nájmu bytu z hlediska sociálního představuje legitimní cíl omezení vlastnického práva vlastníka bytu. Úvahy vyslovené v nálezu

sp. zn.

zůstávají v platnosti i poté, co napadené ustanovení bylo novelizováno , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně , , ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti k 31. 3. 2006

Pokud stěžovatelé argumentují údajným porušením ústavně chráněného principu rovnosti, případně práva na rovné zacházení ve smyslu y, je i v tomto ohledu případné poukázat na závěry výše citovaného nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, který v této souvislosti připomněl, že koncepci rovnosti lze chápat buď jako akcesorickou, tj. rovnost k jinému základnímu právu nebo svobodě, nebo jako rovnost neakcesorickou - všeobecnou rovnost před zákonem, přičemž tuto rovnost nelze chápat absolutně, ale relativně, tj. výše uvedenému principu je třeba rozumět tak, že právní rozlišování mezi subjekty práva nesmí být projevem libovůle. Posledně uvedené platí i v projednávané věci. stanoví kogentním způsobem konkrétní podmínky, za nichž se realizují práva nájemců a pronajímatelů a způsob jejich realizace. Tedy žádný z účastníků není druhému účastníkovi občanskoprávního vztahu po právní stránce nadřízen, neboť žádný z účastníků nemůže o své vůli určovat chování druhého účastníka, případně mu ukládat určité povinnosti.

Shodně se závěrem výše citovaného nálezu dospěl proto Ústavní soud i v této věci k závěru, že ustanovení ve znění účinném do 30. 3. 2006 není v rozporu s y.

Ze všech výše uvedených důvodů a s ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti, Ústavní soud podle ustanovení ve spojení s ustanovením , návrh na zrušení části shora uvedeného ustanovení odmítl.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. června 2006

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu