Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 207/06

Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. E.,zastoupeného Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2005, čj. -134, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2003, čj. -41, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 1. 2004, čj. -62, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 17. 2. 2006 napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí a s tvrzením, že jimi došlo k porušení a d (dále jen " "), se domáhal jejich zrušení.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, v záhlaví uvedeným usnesením krajského soudu bylo k odvolání UNION LEASING, a. s., změněno usnesení soudního exekutora ze dne 21. 7. 2003, čj. EX 141/2003-5, tak, že příklep stěžovateli jako vydražiteli za nejvyšší podání za vydraženou nemovitost - obchodní dům č. p. 1196 na cizím pozemku p. č. 705/2 v k. ú. Poruba a obci Ostrava na LV č. 1609 se neuděluje ( ). Toto své rozhodnutí soud zdůvodnil tím, že exekuční řízení bylo zatíženo vadou spočívající v porušení ustanovení , v důsledku níž se odvolatel, jakožto nájemce v uvedeném objektu, nemohl zúčastnit dražby. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud ČR usnesením napadeným touto ústavní stížností jako nedůvodné podle věty před středníkem zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se podrobně zabýval výkladem , a to konkrétně pojmu "osoba, o níž je soudu známo, že má k nemovitosti nájemní právo" a dospěl k závěru, že není namístě vykládat uvedené ustanovení restriktivně; exekutor nemá povinnost doručovat dražební vyhlášku jen v případě, že je mu znám konkrétní nájemce, ale jsou-li ve spise údaje, z nichž plyne, že nějaký nájemce může existovat, musí provést příslušné minimální šetření a v kladném případě vyhlášku doručit.

V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje nesouhlas se závěry obecných soudů, přičemž tvrdí, že zákon neukládá exekutorovi povinnost zjišťovat nad rámec exekučního spisu vztahy založené nájemními smlouvami. Přitom poukazuje na ustanovení a tvrdí, že soudní exekutor musí dražební vyhlášku, resp. usnesení o ceně dražené nemovitosti, doručit nájemcům bytů a též nájemcům, u nichž by ochrana nájemního vztahu byla zájmem společnosti. Komerční zájmy podnikatelů, jak tomu bylo v dané věci, však dle názoru stěžovatele v případě dražby chráněny nejsou. Výklad obecných soudů považuje za příliš extenzivní, neboť účelem exekuce není zajištění co největšího okruhu dražitelů či ochrana všech nájemních vztahů, ale především uspokojení povinného. Na soudním exekutorovi tak je, aby posoudil, do jaké míry bude provádět další šetření. Z exekučního spisu má být dle stěžovatele zřejmé, že exekutor se opíral o příslušné výpisy z katastru nemovitostí a prohlášení povinného, dle něhož na dražených nemovitostech "neváznou žádné závady, které nezaniknou v rámci exekuce ...". Z tohoto prohlášení nebylo možno vyvodit, že povinný má uzavřenu nájemní smlouvu s odvolatelem (Union Leasing, a. s.). Stěžovatel odmítl, že zmínka soudního znalce v rámci konstatování týkajícího se účelu užívání nemovitosti měla vést k závěrům vysloveným Nejvyšším soudem ČR, a to zvláště z toho důvodu, že nešlo o konstatování právního vztahu, ale jen technického řešení; znalec v závěru posudku přitom žádná jiná práva či závady, než jsou práva zástavní, neuvedl. Stěžovatel má za to, že postup obecných soudů je v rozporu s principem právní jistoty a může vést ke škodám jak na nemovitosti, tak ve vztahu ke stěžovateli. Dále se v ústavní stížnosti argumentuje tím, že lze v souvislosti s výkladem Nejvyššího soudu ČR dospět k takovému stavu, že téměř vždy bude možno dosáhnout zrušení příklepu, protože v případě komerčních prostor není možno s určitostí stanovit, zda existuje další osoba, které má být doručena dražební vyhláška, zvláště pokud povinný prohlásí, že žádné závady, které v rámci exekuce nezaniknou, na nemovitosti neváznou. To může vést k protahování exekučního řízení a maření samotného jeho účelu. Kromě toho ani osobní obhlídkou stěžovatel dle svého vyjádření nezjistil existenci daného nájemního práva. Navíc si lze stěží představit, aby soud procházel nemovitosti a zjišťoval, zda jsou pronajaty, neboť na to nemá technické ani kapacitní zázemí.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se . Následně Ústavní soud přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Vycházel přitom z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic takovémuto možnému porušení nenasvědčuje.

Stěžovatel v ústavní stížnosti žádné konkrétní ústavně zaručené základní právo (či svobodu), které mělo být napadenými rozhodnutími porušeno, neoznačuje a její podstatou je polemika s výkladem ustanovení (tedy tzv. jednoduchého práva) provedeným obecnými soudy. Přitom je - vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu - již téměř notorietou, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů ( y ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Jde-li pak o interpretaci "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů, o porušení základních práv a svobod, což vzhledem k okolnostem případu připadá v úvahu snad jen ve vztahu k y, by mohlo jít tehdy, jestliže by obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. 7. 1999,

sp. zn.

; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).

Ve věci stěžovatele lze vyloučit prvně uvedenou možnost, neboť žádné konkrétní ústavně zaručené základní právo či svoboda uplatňováno není a ani tato skutečnost není jinak patrná, takže se Ústavní soud zabýval tím, zda v předmětném soudním rozhodování nebyl obsažen prvek svévole. Ovšem ani v tomto ohledu žádné pochybení nezjistil, neboť obecné soudy se předmětnou otázkou (podrobně) zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí své závěry řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) zdůvodnily. Na doplnění možno uvést, že argumentace stěžovatele není případná, neboť toto ustanovení upravuje otázky týkající se ocenění nemovitosti; naopak tím, že zákonodárce hovoří v obecně o nájemním právu, a to oproti výše citovanému ustanovení, v němž se výslovně zmiňují jen některá nájemní práva, lze na základě argumentu a contrario dospět k závěru opačnému, než k jakému dospěl stěžovatel. Možno souhlasit i s tím, že přiměřené šetření, jestliže je zjevné, že nájemce existuje, avšak není zřejmé, o koho se jedná, by soudní exekutor provést měl, neboť jen tak může dojít k řádnému, materiálnímu naplnění účelu, jenž daná právní norma sleduje, tj. ochrany oprávněných zájmů nájemců. Skutečnost, zda za těch kterých okolností je zmíněného šetření třeba, je věcí určitého uvážení náležejícího soudům obecným a Ústavní soud nemíní do něj nijak zasahovat, tedy až na případy skutečného excesu v daném rozhodování, avšak o takovou situaci se nyní evidentně nejedná.

Z těchto důvodu byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2006