Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
51524.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 200/06
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti JUDr. P. J., zastoupeného JUDr. Ladislavem Lamačem, advokátem Advokátní kanceláře v Olomouci, Palackého 4, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 2 Ko 73/2004 ,
takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2004, sp. zn. 33 K 107/99 o zastavení řízení (zahájeného na základě návrhu stěžovatele na prohlášení konkursu společnosti SELIKO a. s. v likvidaci). Stěžovatel, jak uvádí v ústavní stížnosti, podal dne 22. 7. 2004 dovolání k Nejvyššímu soudu, který by měl ve věci zaujmout konečné stanovisko o místně příslušném soudu. Dle informace poskytnuté stěžovateli nelze v dohledné době rozhodnutí dovolacího soudu očekávat a stěžovateli nezbývá než se obrátit na Ústavní soud. Stěžovatel má zato, že lhůta k podání ústavní stížnosti byla ve smyslu § 72 odst. 3 , 4, a 5 zák. č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu ), zachována.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu . V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Z obsahu stručné ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu, potvrzujícímu rozhodnutí soudu prvého stupně o zastavení řízení, dovolání, o jehož přípustnosti nemá pochybnosti, ale domnívá se, že s ohledem na předpokládanou délku řízení před Nejvyšším soudem je možné jeho právní věc vyřešit prostřednictvím Ústavního soudu.
Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že ústavní stížnost podaná proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 2 Ko 73/2004 , je podaná po lhůtě stanovené zákonem.
Dle stěžovatele je přípustnost ústavní stížnosti v jeho případě dána ust. odst. 3, 4 a 5 § 72 zákona o Ústavním soudu . Uvedená ustanovení však, jak je zřejmé z jejich obsahu, nelze za současného procesního stavu aplikovat.
Stěžovatel proti usnesení vrchního soudu podal dovolání a lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Do probíhajícího dovolacího řízení však Ústavní soud není oprávněn jakkoliv zasahovat a rozhodnutí Nejvyššího soudu předjímat.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
Ústavní soud dodává, že za předpokladu, že v dané věci bylo dovolání řádně uplatněno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a budou splněny podmínky ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu , bude mít stěžovatel možnost znovu se případně obrátit na Ústavní soud s novou ústavní stížností, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu .
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2006
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj