Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 470/05

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného - ze dne 31. května 2006

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti Ing. J. M. proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. 1 KZv 310/2004 ve spojení s usnesením Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 22. června 2005 č. j. ČTS: PSP-4047/OHK-2004, jimiž byla stěžovateli uložena pořádková pokuta.

I. Usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. 1 KZv 310/2004 se zrušuje. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní soud obdržel podání učiněné ve lhůtě podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), a splňující i další náležitosti ústavní stížnosti.

Napadeným usnesením Policie České republiky byla stěžovateli uložena pořádková pokuta podle ustanovení § 66 odst. 1 trestního řádu pro nevydání věcí důležitých pro trestní řízení. Stížnost proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta usnesením Městského státního zastupitelství v Praze. V postupu orgánů veřejné moci shledal stěžovatel zásah do svých základních práv zaručených v a v , 3 a 4 d (dále jen " "), a v a v odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i v a v odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). S ohledem na uvedené zásahy se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá zrušení shora popsaných rozhodnutí.

K porušení popsaných práv mělo dojít tím, že policejní orgán od samého počátku nerespektoval základní zásady trestního řízení a nevystupoval vůči stěžovateli nestranně a nezaujatě. Jednal tak již při rozhodování o zahájení trestního řízení, ve kterém porušil zásady plynoucí z y, neboť své rozhodnutí učinil na základě nedostatečných a neúplných zjištění. Následně policejní orgán odmítl akceptovat způsob obhajoby stěžovatele, který nejprve ke své stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání přiložil ověřené opisy listin, avšak v průběhu řízení se rozhodl, že originály těchto listin, které má v dispozici, orgánům činným v trestním řízení neposkytne, a důvody tohoto svého rozhodnutí policejnímu orgánu sdělil. Policejní orgán však začal vydání těchto listin vynucovat, nejprve výzvou k vydání podle ustanovení § 78 odst. 1 trestního řádu s pohrůžkou pořádkové pokuty a následně udělením pořádkové pokuty podle ustanovení § 66 odst. 1 trestního řádu v napadeném rozhodnutí. Dozorující státní zástupkyně následně neposoudila skutečnosti uvedené v jeho stížnosti řádně a stížností se zabývala se pouze částečně. Nezabývala se přitom argumentací o porušování základních práv obviněného v trestním řízení, plynoucích z y a Úmluvy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal rovněž na judikaturu Ústavního soudu, který se podobnými problémy zabýval zejména v řízení vedeném pod

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 32; vyhlášen pod č. 236/2001 Sb.). Podle tohoto nálezu není možno nutit pořádkovými pokutami k součinnosti v předložení důkazu, který může předkladatele usvědčovat. Obdobně pro případ, kdy předkladatel již byl obviněn z trestného činu srov. nález

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 13). Stěžovatel rovněž poukázal na věc obsahově shodnou s jeho případem, o které rozhodl Ústavní soud pod

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 54) a jejímiž účastníky byly titíž účastníci, tj. Městské státní zastupitelství v Praze i Policie České republiky, Správa hlavního města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality.

Stěžovatel proto namítá, že účastníci řízení vědomě jednali v rozporu s nálezem Ústavního soudu, resp. nadále porušovali základní práva zaručená u, u či Úmluvou, způsobem, který byl shledán jako protiústavní. Vědomě tedy omezovali základní práva stěžovatele.

V porušování základních práv stěžovatele orgány činné v trestním řízení pokračovaly i dalším jednáním, kdy státní zástupkyně dala předběžný souhlas k odnětí věci podle ustanovení § 79 odst. 1 trestního řádu. Institut odnětí věci v trestním řízení, byť proti vůli obviněného, je právem orgánů činných v trestním řízení, a není možno jej považovat za protiprávní či protiústavní. Stěžovatel však brojí proti příkazu k odnětí věci, kterým policejní orgán ukládá aktivní činnost, tedy osobní doručení odňatých věcí do sídla policejního orgánu, a současně si tento úkon opět vynucuje sankcí pořádkové pokuty. Nepřípustným způsobem tedy stěžovatele nutí k volně aktivní činnosti a používá pohrůžku, nebude-li součinnost poskytnuta.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení; městský státní zástupce v Praze a policejní komisař (účastníci popsali vlastní pohled na projednávanou věc, vyjádření však nepřinesla nové poznatky).

Městský státní zástupce odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl okolnosti, které vedly k vydání napadeného rozhodnutí. Stěžovatel původně sám předložil kopie dokladů, a následně se rozhodl nepředložit originály. Z toho důvodu bylo postupováno napadeným způsobem. Tento účastník řízení rovněž uvedl, že podle jeho názoru na projednávanou není možné aplikovat nálezy, jichž se stěžovatel dovolává, a poukázal na to, že obsah ústavní stížnosti je totožný s obsahem podnětu k výkonu dohledu, který byl zaslán na Vrchní státní zastupitelství v Praze.

Rovněž policejní komisař uvedl, že kopie listin, které jsou předmětem výzev, předložil sám stěžovatel při své stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání jako součást své obhajoby, přičemž jedna z těchto listin byla do té doby policejnímu orgánu neznámá. Dále uvedl, že je mu známa praxe Ústavního soudu ve věci ukládání pokut a odmítl tvrzení, že by vědomě citovanou judikaturu přešel. Závěrem konstatoval, že v případě jiného postupu by mohl stěžovatel namítat nesoulad s ustanovením § 2 odst. 5 trestního řádu, tedy, že není zjišťován i skutkový stav svědčící ve prospěch stěžovatele.

Stěžovateli byla předložena vyjádření účastníků řízení a byla mu poskytnuta možnost reagovat na skutečnosti v nich uvedené. Ve své reakci stěžovatel uvedl, že předložená vyjádření se svým obsahem netýkala předmětu řízení o ústavní stížnosti. Dále se podrobně zabýval konkrétními tvrzeními z vyjádření účastníků s nimiž nesouhlasí a svůj nesouhlas odůvodnil.

Ústavní soud pro posouzení věci vycházel i z listin zaslaných stěžovatelem k ústavní stížností, která je vedena pod

sp. zn.

(pozn. red.: zmíněná ústavní stížnost byla posléze odmítnuta nepublikovaným usnesením ze dne 9. 11. 2005).

II.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí včetně obsahu vyžádaného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud shledal, že stěžovatel namítl zásah do svého práva odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké ( y) ve spojení s právem obviněného odepřít výpověď ( y).

Pro posouzení věci Ústavním soudem byla podstatná i skutečnost přípustnosti ústavní stížnosti. Nálezem Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 2004

sp. zn.

, publikovaným pod č. 45/2005 Sb. (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 180), bylo zrušeno ustanovení § 146 odst. 2 trestního řádu s účinností ke dni 30. září 2005. , kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, účinným od 1. října 2005, došlo k nové úpravě zrušeného ustanovení a současně doznalo změn i ustanovení § 146a trestního řádu. Touto změnou byla nově pro soudní přezkum včleněna i rozhodnutí učiněná podle ustanovení § 66 odst. 1 trestního řádu o pořádkové pokutě, týkající se i projednávané věci.

Z odůvodnění nálezu

sp. zn.

zřetelně vyplývá, že osoba, které - stejně jako v případě stěžovatele - byla v souladu se zákonem uložena pokuta, musí mít k dispozici účinné prostředky umožňující praktickou realizaci ústavních procesních práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Plénum Ústavního soudu dále konstatovalo, že dosavadní znění § 146 odst. 2 trestního řádu z hlediska existence účinných procesních záruk trpí ústavním deficitem, jehož podstata spočívá v absenci právní úpravy, jež by splňovala požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu k osobám, kterým byla pořádková pokuta podle § 66 trestního řádu uložena v přípravném řízení policejním orgánem nebo státním zástupcem. Osobám takto postiženým tudíž ustanovení § 146 odst. 2 trestního řádu nezaručovalo možnost uplatnit ústavní procesní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tyto osoby navíc byly v ústavně neakceptovatelném nerovném procesním postavení z hlediska praktického uplatnění základního práva zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve srovnání s osobami, kterým byla pořádková pokuta podle § 66 trestního řádu uložena předsedou senátu, což lze považovat za porušení rovnosti v právech zakotvené v y.

Stěžovateli tak v důsledku uvedených změn trestního řádu vznikla možnost domáhat se svých práv způsobem, který respektuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující právo každého na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Současně je tento procesní postup i v souladu s čl. 13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané Úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.

Ústavní stížnost je tedy přípustná ve vztahu k rozhodnutí státního zástupce a vzhledem k tomu, že v současnosti existuje možnost procesního postupu, který nebyl v době podání ústavní stížnost možný, postačí v projednávané věci zrušit pouze rozhodnutí státního zástupce, neboť po jeho kasaci bude na soudu, aby přezkoumal námitky stěžovatele uplatněné ve stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu. V souladu s y, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, vezme obecný soud v úvahu vše, co je i z hlediska ústavněprávního nezbytné posoudit, protože nejen Ústavní soud je povolán k tomu, aby chránil ústavně zaručená základní práva. Přitom nepřehlédne relevantní judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a i v jejím světle sám vyhodnotí, zda ve stěžovatelově věci byl postup policie přiměřený okolnostem posuzovaného případu.

Na základě uvedených okolností Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a pro porušení popsaných základních práv zrušil uvedené rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení. Při svém rozhodování Ústavní soud vycházel rovněž ze své novější judikatury, srov. např. nálezy

sp. zn.

,

sp. zn.

či

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 206, svazek 37, nález č. 128, svazek 40, nález č. 71).

K dalším námitkám stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti, týkající se stěžovatelem tvrzených vad při zahájení řízení za nedostatečných a neúplných zjištění okolností trestného činu, Ústavní soud odkazuje na svoji judikaturu týkající se problematiky subsidiarity řízení před Ústavním soudem (např. usnesení

sp. zn.

; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, usn. č. 49).

V části ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí policejního orgánu bylo nutno věc posoudit jako nepřípustnou podle ustanovení , a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než tuto část ústavní stížnosti odmítnout podle ustanovení , neboť toto rozhodnutí bude v dalším řízení přezkoumáno nezávislým a nestranným soudem.