Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 7/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti K. N. T., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Erhardem, advokátem se sídlem v Plzni, Pražská 43, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. , usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.9.2005, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22.4.2005, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak vyhovuje požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v (právo na osobní svobodu) a (právo na soudní ochranu) základních práv a svobod (dále jen " "); současně tvrdí, že soudy nedostály své ústavní povinnosti uložené jim v a y ČR.

Z připojených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel, spolu se dvěma spoluobviněnými, byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 11-ti let se zařazením do věznice s ostrahou a trest vyhoštění na dobu neurčitou.

O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením tak, že je podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Dovolání stěžovatele v záhlaví označeným usnesením Nejvyšší soud ČR, považuje je za zjevně neopodstatněné, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Dovolací soud vyložil, co a za jakých podmínek lze namítat prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a tomu odpovídající (jedinou) relevantní námitku, že trestná činnost nebyla spáchána "ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech", posoudil jako nedůvodnou.

V zevrubně odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel především uvedl, že "má za to, že se jednání, za které byl odsouzen, nedopustil". Obecné soudy podle jeho názoru nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti; svá rozhodnutí založily pouze na části provedených důkazů a s dalšími důkazy, které navrhl, se nevypořádaly. "Šlo o tzv. opomenutý důkaz ...konkrétně o výslech svědka P. R." Stěžovatel též míní, že "je-li důkazní situace více rozporuplná a uznání viny obžalovaného má spočívat v podstatě na jediném důkazním prostředku" (jímž myslí v cizině provedený výslech H. S.), je nutné - vzhledem k zásadě ústnosti a bezprostřednosti - trvat na tom, aby jmenovaný byl jako svědek skutečně (v hlavním líčení) vyslechnut; jestliže se soudy spokojily pouze s postupem podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, pak tím založily "podstatnou vadu řízení", což platí tím spíše, že jmenovaný při fotorekognici vypovídal "ne zcela jednoznačně". Stěžovatel v různých obměnách připomíná procesní zásady, na nichž stojí dokazování, hodnocení důkazů a potažmo utváření skutkových závěrů v trestním řízení, jež byly údajně pominuty, a odkazuje zejména na judikaturu Ústavního soudu (

sp. zn.

,

,

), podle které "nutno od obecných soudů vyžadovat, aby se vždy ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádávaly jednak se všemi provedenými důkazy a také se všemi navrhovanými důkazy, které v řízení před nimi byly účastníky řízení vzneseny a navrženy." V podobném směru se stěžovatel dovolává řádného uplatnění zásad presumpce neviny a "in dubio pro reo".

V doplnění ústavní stížnosti, kterým reagoval na pozdější rozhodnutí o podaném dovolání (viz výše), stěžovatel oponoval rozhodnému závěru dovolacího soudu, jímž přisvědčil instančně nižším soudům, že zjištěným skutkem byl naplněn i ten znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zákona, spočívající ve spáchání činu "ve spojení s organizovanou skupinou působící i ve více státech". Stěžovatel namítl, že potřebnou vědomost, že je zapojen do takové skupiny, nelze z doposud provedených důkazů dovozovat "s naprostou určitostí".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda obecnými soudy podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, zejména dokazování (§ 89 a násl. tr. řádu) a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu), resp. jež vyslovují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí ( tr. řádu), nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména d, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Jen tomu odpovídajícím způsobem nesprávné vedení trestního řízení je způsobilé založit zásah do práva (svobody) zakotveného ve stěžovatelem namítaném .

V usnesení ve věci

sp. zn.

(jakož i mnoha jiných rozhodnutích) Ústavní soud vymezil obecné podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásahu do pravidel spravedlivého procesu. Co do kategorie tzv. opomenutých důkazů (čehož se dovolával stěžovatel v první řadě) jde (vskutku) také o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, avšak důkazní návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, případně zcela opomenut, "což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci" (ostatní uvažované typové situace "opomenutých" důkazů jsou v dané věci nepodstatné). Na druhé straně však není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému; je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (

sp. zn.

,

,

,

).

V obecné rovině lze stěžovateli přisvědčit, že vadným provedením důkazního řízení - s důsledky i v ústavněprávní rovině - je také použití důkazu, který nebyl získán procesně přípustným způsobem, a přitom nebyl soudem vyloučen (informace jím získaná) z úvah, na jejichž základě byl skutkový základ věci ustaven (viz rozhodnutí

sp. zn.

,

,

,

a další).

Ohledně stěžovatelem namítaného hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu ( základních práv a svobod); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí být vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

,

a

).

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.

Především nelze přijmout námitku, týkající se stěžovatelova návrhu, aby byl v řízení vyslechnut svědek P. R.; není totiž udržitelné tvrzení, že odvolací soud tento důkazní návrh nepřijal, aniž by se jím "vyčerpávajícím způsobem zabýval". Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně a logicky vyložil důvody, proč návrhu nevyhověl; uvedl-li zde, že "i kdyby svědek potvrdil to, co tvrdí odvolatel (v řízení o ústavní stížnosti stěžovatel), nemá navrhované doplnění relevantní souvislost s tím, co je obžalovanému prokázáno, protože nelze jím vyvrátit to, co bylo prokázáno nepochybně, že obžalovaný osobám neprodával CD, ale metamfetamin", je zjevné, že dospěl k závěru, že důkaz již z odůvodnění jeho návrhu nedisponuje adekvátní vypovídací potencí, a tomu upřít přesvědčivost nelze. Nejde tu tedy o nepřípustně "opomenutý důkaz", nýbrž o situaci, kdy soud důkazní návrh ústavně konformním způsobem odmítl.

Také s argumentem, že nebyl-li svědek H. S. osobně v řízení vyslechnut a jeho výpověď byla toliko při hlavním líčení před soudem prvního stupně přečtena, bylo řízení zatíženo "podstatnou vadou", se vypořádaly již obecné soudy.

Podle ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu se protokol o výpovědi svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a taková osoba "se pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou". Soudy vycházely z ustálené judikatury, podle níž skutečnost, že svědek je cizím státním občanem a má trvalý pobyt v cizině, sice sama o sobě neodůvodňuje závěr, že nemůže být vyslechnut osobně před naším soudem pro nedosažitelnost (a že jsou proto splněny podmínky pro přečtení jeho výpovědi), zákonná podmínka nedosažitelnosti je však splněna, je-li zřejmé, že se svědek se na předvolání k výslechu do České republiky nedostaví (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. Díl. 5 vydání. Praha: C.H.Beck 2005, str. 1619).

Stěžovatel nezpochybnil, že svědek H. S. byl po náležitém poučení vyslechnut dne 30. 9. 2004 na základě dožádání o právní pomoc německým policejním orgánem, přičemž o termínu a místu konání výslechu byli obhájci obžalovaných vyrozuměni; účast při hlavním líčení v České republice však svědek odmítl.

Proti použití posuzovaného důkazu nelze relevantně vznést výhradu ani se zřetelem k jeho důležitosti, jak učinil stěžovatel. Není totiž pravdivé tvrzení, že skutkové závěry o vině byly činěny "v podstatě na jediném důkazním prostředku"; z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy vycházely i z jiných provedených důkazů (svědeckých výpovědí, protokolů o sledování, resp. odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu).

Odvolací soud se vypořádal i s názorem stěžovatele, že při fotorekognici svědek H. S. obviněného nepoznal "zcela jednoznačně"; odkazem na celkový kontext svědkovy výpovědi uspokojivě vysvětlil, proč lze mít naopak za to, že o výsledku rekognice není pochyb.

Lze uzavřít, že postup soudu při opatřovaní, jakož i provádění a hodnocení napadeného důkazu (výpovědi svědka H. S.), za procesně nepřípustný, resp. ústavně nekonformní, považovat nelze.

Také ohledně námitky proti závěru, že zjištěným skutkem byl naplněn i znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zákona, jmenovitě "spojení s organizovanou skupinou působící i ve více státech", platí, že se jí obecné soudy, včetně soudu dovolacího, již výslovně zabývaly, a uzavřely, že s rozhodnými prvky tohoto znaku (jejichž výklad nebyl stížností napaden) se pojí také potřebná stěžovatelova vědomost, resp. že provedenými důkazy byla prokázána. Ku stěžovatelově výhradě, že tento závěr není dovoditelný "s naprostou určitostí", je namístě uvést, že v rovině ústavně právního přezkumu je rozhodné, že bezpochyby neplatí, že učiněná skutková zjištění jsou výrazem zjevného logického excesu (vnitřního rozporu) nebo faktického omylu (viz výše).

Obecně lze dodat, že pro úsudek, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, místa zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, stěžovatelovými námitkami se zabývaly a vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že tyto důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.

Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2006

Jan M u s i l v. r. předseda senátu