Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 200/03

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem, se sídlem v Praze, Čs. Armády 22, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. , spojené s návrhem na zrušení ust. § 266 trestního řádu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení a d domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. , kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. , jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel bez bližšího zdůvodnění navrhl i zrušení ust. § 266 trestního řádu "s účinností uplynutí jednoho roku ode dne tohoto nálezu".

Stěžovatel ve stěžejní pasáži ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že jestliže soud prvního stupně a) nařídil veřejné zasedání o jeho návrhu na obnovu řízení, aniž by před tím rozhodl v řízení o odložení výkonu trestu, jak prý avizoval, b) organizoval jeho zadržení s předstihem před tím, než návrh ve veřejném zasedání řádně projednal, zejména vyslechl svědka, c) připustil, aby se v době porady v jednací síni opakovaně pohybovala nepovolaná osoba, s níž jednal, při čemž nešlo o rozhodování samosoudce, ale rozhodoval senát, d) připustil, aby byl z jednací síně odnesen trestní spis v původní trestní věci (spis Obvodního soudu pro Prahu 7 spis. zn. ), který byl základním důkazem ve věci a který tak prý senát po podstatnou část porady neměl k dispozici, e) již v průběhu porady odevzdal tento spis k přípravě jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody a jestliže stěžovatel byl (prý dle pokynů soudu, neboť příslušník justiční stráže by jistě sám takovou iniciativu nevyvíjel) zadržen již v průběhu porady senátu, potom stěžovatel - podle svých slov - "jen stěží může uvěřit, že tento senát hodlal nestranně a nezávisle, spravedlivě, co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručenýchd a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách projednat jeho návrh na povolení obnovy řízení".

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal zcela na napadené usnesení. Městské státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti odmítlo vyjádřit s tím, že ústavní stížnost směřuje pouze proti usnesení Městského soudu v Praze.

Ve vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 7 (soudu prvního stupně) se podrobně reaguje na jednotlivé námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti. Poté, co senát po skončení dokazování v řízení o obnově řízení vykázal z jednací síně odsouzeného a jeho obhájce za účelem porady senátu, zůstali v jednací síni: předsedkyně senátu, dva přísedící a zapisovatelka. V té době proběhla závěrečná porada senátu a byl vyhotoven protokol o hlasování. Poté vstoupil do jednací síně člen justiční stráže s dotazem, zda porada senátu již skončila s tím, že si potřebuje na chvilku půjčit spis zdejšího soudu sp. zn. , který mu byl zapůjčen a "jím vrácen téměř okamžitě". Člen justiční stráže do žádné porady senátu nezasáhl a ani zasáhnout nemohl. Tvrzení stěžovatele, že byl odnesen trestní spis, který byl základním důkazem ve věci a který senát po podstatnou část porady neměl k dispozici, nelze prý ani připustit. Senát totiž než vůbec v jakékoli věci začne jednat, je vždy předem seznámen s obsahem spisového materiálu tak, aby mohl ve věci činit rozhodnutí, nikoli znát spis "až v jednací síni před veřejností". Kromě toho v rámci dokazování ve veřejném zasedání je obsah spisu veřejně čten jako důkaz. Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že senát v průběhu porady odevzdal spis k přípravě dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody, protože senát nic "nezosnoval ani nepřipravoval", neboť příkaz k dodání odsouzeného do výkonu trestu byl vydán již předtím. Nelze opomenout, že ode dne 4. 1. 2000 bylo poprvé a ode dne 12. 11. 2001 podruhé na osobu odsouzeného vyhlášeno pátrání na území ČR, neboť trest dobrovolně nenastoupil; dne 26. 2. 2002 byla na něho podána žádost o dodání do výkonu trestu odnětí svobody, neboť již předtím dne 13. 10. 1999 byl v dané trestní věci nařízen výkon trestu. Důvod uváděný obhájcem je prý nepravdivý a účelový. Obvodní soud uzavřel, že podle jeho názoru se řádně zabýval podáním stěžovatele a rozhodoval v rámci spravedlivého procesu nezávisle a nestranně.

Ústavní soud zaslal uvedené obsáhlejší vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 7 stěžovateli (jeho právnímu zástupci), aby se k němu mohl případně vyjádřit. Stěžovatel reagoval podáním, ve kterém v podstatě setrval na svých námitkách, obsažených v ústavní stížnosti a opětovně polemizoval s názory citovaného soudu, obsaženými v jeho vyjádření.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním pořádkem České republiky [srov. písm. d)y ČR, ].

Veškeré v ústavní stížnosti obsažené námitky, jejichž podstatná část, resp. shrnutí je reprodukováno výše, však podle přesvědčení Ústavního soudu nedosahují - v tomto konkrétním případě - ústavní úrovně. Jak Ústavní soud ověřil z příslušného spisového materiálu, který si pro posouzení věci vyžádal, jakož i z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze a z průběhu řízení před soudem prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 7), k zásahu do stěžovatelových základních práv v daném případě nedošlo.

Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. zejména vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. , pravomocně uznán vinným a odsouzen pro pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl dle § 39a odst. 2 písm. b) zařazen do věznice s dozorem. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obvodní soud pro Prahu 7 po provedeném dokazování ve veřejném zasedání dospěl k závěru, že podmínky povolení obnovy řízení v této věci nejsou dány, neboť najevo nevyšly žádné nové skutečnosti, které by uvedený postup odůvodňovaly. Městský soud v Praze se v daném případě v napadeném usnesení ztotožnil se závěry i s podrobnou argumentací soudu prvního stupně, který se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele. Městský soud přitom zejména zdůraznil, že z výpovědi svědka K., kterou obvodní soud v odůvodnění napadeného usnesení podrobně rozvádí a hodnotí, nevyplynuly žádné takové skutečnosti, které by odůvodňovaly povolení obnovy řízení. Pokud jde o námitky ohledně řízení před soudem prvního stupně, městský soud konstatoval, že z protokolu o veřejném zasedání je zřejmé, že soud prvního stupně provedl potřebné důkazy a skutečnost, že příslušník justiční stráže z jednací síně odnesl trestní spis, který v zápětí vrátil, nemohla mít podle městského soudu vliv na rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť i při poradě měl tento soud spis k dispozici. (Pozn.: V této souvislosti lze konstatovat i již zmíněné vyjádření obvodního soudu, jenž se touto otázkou rovněž zabýval.)

S uvedenými závěry se lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního. Ústavní stížnost zjevně spočívá v polemice stěžovatele s dostatečně zdůvodněnými právními závěry obecných soudů, který své námitky proti jejich postupu a závěrům znovu opakuje i před Ústavním soudem. Soudní řízení jako celek však podle Ústavního soudu proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným zejména v hlavě pátéd a napadená rozhodnutí je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (y), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Zde je na místě v prvé řadě připomenout - zejména pokud stěžovatel protestuje proti shora vymezeným a podle jeho názoru nesprávným postupům obecných soudů v dané věci - že Ústavní soud je povinen reagovat kasačním způsobem na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem natolik intenzivním, že vyvolávají reálné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Není jeho úkolem zasahovat v rovině obyčejných zákonů, resp. perfekcionisticky vyhledávat všechny možné - či spíše z hlediska stěžovatele subjektivně pociťované - nedostatky v postupu orgánů veřejné moci (k čemuž v zásadě míří argumentace v ústavní stížnosti) a předmětné řízení, ve kterém nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele takto "předělávat", nota bene v případě rozhodování o obnově řízení, kterému nelze z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout.

Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta .

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. . Je- li totiž u samotného návrhu na zahájení řízení zjištěn některý z důvodů, pro který musí být takový návrh odmítnut (srov. ust. ), odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. obdobně např. již usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 4, usn. č. 22, str. 351). Jen pro úplnost lze konstatovat, že ve věci by byl nepochybně dán i důvod odmítnout návrh na zrušení napadeného ustanovení trestního řádu jako návrh, podaný někým zjevně neoprávněným, jelikož napadené zákonné ustanovení zřejmě nebylo ve věci aplikováno a samotné podmínky tedy nebyly splněny; navíc stěžovatel návrh nijak ústavněprávně nezdůvodnil. Přezkoumávat však v tomto směru blíže naznačené nedostatky by bylo s ohledem na shora uvedené závěry a neopodstatněnost samotné ústavní stížnosti podle přesvědčení Ústavního soudu zcela irelevantní a nadbytečné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2006

František Duchoň v.r.

předseda I. senátu Ústavního soudu