Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 787/05

Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. L. N., zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem, AK se sídlem Wurmova 16, 602 00 Brno, proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Kroměříži ze dne 22. 2. 1999, č.j. 19349/99/320911/3487, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 5. 2001, č.j. 7811/2000/FŘ/130, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2004, č.j. -17, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, č.j. -44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů státní správy a obecných soudů s odůvodněním, že jimi byl porušen článek 11 odst. 5d (dále jen "") a rovněž došlo k neúměrnému zasahování do svobody podnikání v rozporu s článkem 26 odst. 1y.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. , z něhož zjistil následující.

Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Kroměříži ze dne 22. 2. 1999, č. j. 19349/99/320911/3487, byla stěžovateli doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období listopad 1996 ve výši 363.000,- Kč. Důvodem jeho vydání bylo neuznání uplatněného nároku na odpočet DPH - provize vyplacené Z. M. za zprostředkování uzavření smluv a vymáhání pohledávek. Následné stěžovatelovo odvolání Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 30. 5. 2001, č. j. 7811/2000/FŘ/130, zamítlo. Ve správní žalobě podané u Krajského soudu v Brně dne 9. 8. 2001 stěžovatel namítal, že mu Finanční ředitelství v Brně neumožnilo v souladu s ustanovením , o správě daní a poplatků, klást svědkům otázky při ústním jednání a místním šetření a že při rozhodování použilo jako důkaz i tyto svědecké výpovědi. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, č. j. -28, prohlásil nicotnost napadených rozhodnutí správních orgánů. Ke kasační stížnosti Finančního ředitelství v Brně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2004, č. j. -52, napadený rozsudek zrušil, neboť rozhodnutí správních orgánů neshledal nicotnými. Krajský soud v Brně pak rozsudkem ze dne 12. 10. 2004, č. j. -17, stěžovatelovu žalobu pro nedůvodnost zamítl. V posléze podané kasační stížnosti stěžovatel uváděl, že spornou otázkou v celém řízení je otázka míry účasti pana M. na obstarání obchodních záležitostí pro stěžovatele a posouzení ustanovení obchodního zákoníku o mandátní smlouvě, přičemž tyto otázky podrobněji rozvedl. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 31. 8. 2005, č. j. -44, kasační stížnost odmítl pro nepřípustnost dle ustanovení soudního (dále jen ""), poněvadž v žádném z důvodů uvedených v kasační stížnosti nebyly zahrnuty skutečnosti, které stěžovatel uplatnil v řízení před krajským soudem.

K mandátní smlouvě uzavřené se Z. M. stěžovatel uvádí, že není žádným zákonným ustanovením omezen ve svobodě uzavírat obchodní smlouvy k zajišťování činností, které nemůže nebo z libovolných důvodů nechce zajišťovat sám; tato svoboda stěžovatele byla zpochybněna. Očekávaný výsledek činnosti mandatáře - uzavření obchodních smluv - byl naplněn a dá se oprávněně očekávat, že ho bylo dosaženo činností mandatáře, o čemž svědčí i dohoda o provizi; stěžovatele nelze nutit, aby nedostál svým závazkům, jež mu vyplývají ze svobodně uzavřených smluv. Doměření daně je tak úkonem, který odporuje článku 11 odst. 5y, jelikož orgány finanční správy nebraly v potaz tuto jeho smluvní volnost.

Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem opožděně podaná.

Ústavní soud se plně ztotožňuje s odmítavým usnesením Nejvyššího správního soudu, které srozumitelně vyložilo důvody nepřípustnosti kasační stížnosti. Stěžovatel se v kasační stížnosti zaobíral mandátní smlouvou a dále namítal, že rozhodnutí správních orgánů bylo založeno na svědeckých výpovědích osob, které k dané věci nemohly relevantně vypovídat, a zároveň byly opomenuty osoby, které se obchodních jednání se Z. M. zúčastnily. Ovšem tyto žalobní body stěžovatel uplatnil teprve při ústním jednání dne 12. 10. 2004, tedy až po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání správní žaloby a k doplnění žalobních bodů. Zákon nepřipouští projednání těchto tzv. novot, a proto Nejvyšší správní soud naprosto bezchybně aplikoval ustanovení ve spojení s ustanovením , když kasační stížnost odmítl pro nepřípustnost. Kasační návrh stěžovatele ve vztahu k uvedenému rozhodnutí není ničím jiným než požadavkem, aby Ústavní soud v rozporu s článkem 2 odst. 3y a článkem 2 odst. 2y "nařídil" Nejvyššímu správnímu soudu věcně projednat stěžovatelovu kasační stížnost a tudíž nerespektovat citované kogentní ustanovení zákona. V této části byla proto shledána ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

V části směřující proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Kroměříži ze dne 22. 2. 1999, č. j. 19349/99/320911/3487, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 5. 2001, č. j. 7811/2000/FŘ/130, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně byla ústavní stížnost podána opožděně. Podle ustanovení , o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen ""), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z ustanovení je zřetelně dovoditelné, že v situaci, jako byla stěžovatelova, není kasační stížnost přípustná. Po vynesení rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. -17, již tedy zákon stěžovateli neposkytoval žádný opravný prostředek, takže lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem následujícím po jeho doručení stěžovatelovu právnímu zástupci, tedy dnem 13. 11. 2004 a skončila dne 12. 1. 2005. Jde o procesní lhůtu nepřekročitelnou a neprominutelnou, neboť i Ústavní soud je kogentním ustanovením vázán (srov. y). Byla-li ústavní stížnost podána dne 29. 11. 2005, stalo se tak dávno po jejím uplynutí.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl dílem jako opožděně podanou a dílem jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení a .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. května 2006

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu