Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 300/05

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. T. P. a Ing. R. V., zastoupených JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, se sídlem Štefánikova 48, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. , a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2004, č. j. -816, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé napadají v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhují jejich zrušení.

Uvádějí, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2004, č. j. -816, byl z podnětu jejich odvolání zrušen výrok o vině u trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona a zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. b) trestního zákona a ve výroku o trestu a náhradě škody, jak jsou obsaženy v rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 8. 10. 2002, č. j. -704, a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodnuto tak, že Krajský soud v Hradci Králové shledal stěžovatele vinnými ze spáchání jednak trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona a jednak trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Stěžovatelé byli odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu pěti let. Zároveň byl každému ze stěžovatelů uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu jakýchkoliv funkcí v zastupitelstev obcí a krajů na dobu pěti let. Uvedených trestných činů se stěžovatelé měli dopustit, stručně řečeno, tak, že Ing. T. P. jako starosta města Rokytnice nad Jizerou a Ing. R. V. (t. č. ve funkci místostarosty) jako jednatel společnosti RV leasing uzavřeli bez souhlasu městského zastupitelstva smlouvu o prodeji technologického zařízení čističky odpadních vod v Rokytnici nad Jizerou, a to v úmyslu získat neoprávněný odpočet daně z přidané hodnoty pro město Rokytnice nad Jizerou, přičemž České republice způsobili škodu ve výši 2.696.671,- Kč.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. , bylo odmítnuto dovolání podané stěžovateli podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

Uvedenými rozhodnutími byla podle stěžovatelů porušena jejich základní práva a svobody zaručené , odst. 3, a d a , odst. 2, a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Znění relevantních ustanoveníd je následující:

Článek 2

(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

(3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Článek 39

Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.

Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:

Článek 6

Právo na spravedlivý proces

(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

(2) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

Článek 7

Zákaz trestu bez zákona

(1) Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.

V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že věc byla po skutkové stránce v řízení před soudy spolehlivě zjištěna. Proto za důvod ústavní stížnosti považují právní hodnocení skutkového stavu, jak je provedly obecné soudy. V další části ústavní stížnosti však poukazují na skutečnost, že z důvodu neprovedení určitých důkazů je třeba vycházet z předpokladu, že věc nebyla po skutkové stránce jednoznačně zjištěna, tedy ani závěry o vině nejsou prokázány.

Zdůrazňují, že soudy skutkově zjištěný majetkový transfer je zcela transparentní, legitimní a v obchodních vztazích obvyklý.

V obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé dále připomínají, že od počátku řízení byla věc orgány činnými v trestním řízením právně hodnocena odlišně, než jak věc zhodnotil Nejvyšší soud. Orgány činné v trestním řízení podle stěžovatelů nehodnotily skutečnost, že trestní oznámení podávala tehdejší politická reprezentace města v domnění, že město bylo poškozeno a příslušný finanční úřad nikdy majetkový transfer nezpochybnil.

Stěžovatelé dále zdůrazňují, že se nemohli dopustit zaviněného jednání, neboť nejsou právně vzděláni a posuzovali toliko ekonomickou stránku věci, postupovali po konzultaci s příslušným finančním úřadem a orgány činné v trestním řízení před rozhodnutím Nejvyššího soudu taktéž právně posuzovaly problematiku odlišně. Stěžovatelé zdůrazňují, že neměli úmysl komukoliv způsobit škodu, navíc škoda jinému ani jejich jednáním vzniknout nemohla, ani neměli v úmyslu získat neoprávněný prospěch. Zároveň stěžovatelé dovozují, že nejednali v postavení veřejných činitelů.

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyššího soud jako účastník řízení vyjádřil přesvědčení, že se k problematice dostatečně vyjádřil napadeném usnesení, ale i v usnesení ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. , na něž odkázal. Ústavní stížnost navrhl odmítnout. Krajský soud v Hradci Králové rovněž odkázal na své napadené rozhodnutí, když zdůraznil, že rozhodoval s respektem k závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost navrhl odmítnout, případně zamítnout. Protože účastníci řízení ve svých vyjádřeních neuvedli žádné nové skutečnosti a plně odkázali na odůvodnění svých ústavní stížností napadených rozhodnutí, která jsou stěžovatelům známa, nezasílal Ústavní soud tato vyjádření stěžovatelům k replice.

Z ústavní stížnosti a přiložených listin bylo dále zjištěno, že ve věci poprvé rozhodoval Okresní soud v Semilech dne 8. 10. 2002, č. j. -704. Tento rozsudek byl následně změněn rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2003, č. j. -727, resp. zrušen v části shledávající vinu stěžovatelů ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele. K dovolání státní zástupkyně rozhodl Nejvyšší soud usnesením dne 10. 3. 2004, sp. zn. , tak, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2003, č. j. -727, zrušil v celém rozsahu a věc vrátil k novému projednání. Krajský soud rozhodl nově ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 12. 5. 2004, č. j. -816. Dovolání stěžovatelů bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

Po důkladném zvážení ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud dospívá k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně je nutné v souladu s dřívější ustálenou judikaturou Ústavního soudu zdůraznit, že Ústavní soud není orgánem ochrany "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což vyplývá i z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se v tomto smyslu zejména o y vymezující úlohu Ústavního soudu.

Ústavní soud není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéd, nemůže na sebe Ústavní soud přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle polemizují z právními závěry soudů, předkládají Ústavnímu soudu z naprosté většiny námitky, které uplatnili v opravných prostředcích, a staví tak Ústavní soud do pozice čtvrté přezkumné instance, jakkoliv mu tato pozice nepřísluší, neboť není povolán k rozhodování o vině a trestu na základě vlastního hodnocení provedených důkazů.

Podstatou ústavní stížnosti je tak nesouhlas stěžovatelů zejména s právním hodnocením skutkového stavu, kdy stěžovatelé podávají v ústavní stížnosti vlastní právní hodnocení svého jednání.

Ústavní soud zdůrazňuje, že námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovateli uplatňovány v průběhu trestního řízení, v rámci jejich obhajoby a řady opravných prostředků, přičemž argumentace ústavní stížnosti se takřka zcela kryje s naposled uplatněným dovoláním. Ústavní soud proto posuzoval, zda v trestní věci stěžovatelů jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který ve věci rozhodoval jako poslední, je zřejmé, že námitky předložené stěžovateli posoudil jako právně relevantní ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a jako takovými se jimi podrobněji zabýval. Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. , v kontextu svého usnesení dne 10. 3. 2004, sp. zn. , s námitkami stěžovatelů dostatečně logicky a přesvědčivě vyrovnal. V napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu tak není zřejmý svévolný postup při právním hodnocení daného skutkového stavu či extrémní nesoulad provedené právní kvalifikace se skutkovým jednáním. Nejvyšší soud se podrobně argumentačně vyrovnal s klíčovými námitkami nedostatku subjektivní stránky trestného činu, námitkami zpochybňujícími existenci a výši škody i s námitkami proti kvalifikaci jednání stěžovatelů v postavení veřejných činitelů. V tomto smyslu proto postačí na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Ústavní soud je proto názoru, že trestní řízení které vyústilo v napadená rozhodnutí, neporušilo ústavní zásady spravedlivého procesu, když stěžovatelé svou podrobnou obhajobu opakovaně uplatňovali a soudy se s ní podrobně vypořádaly. Právní hodnocení skutkového stavu, jak je obecné soudy provedly, je podloženo přiléhavými úvahami zejm. o zavinění na straně stěžovatelů, které se Ústavnímu soudu nezdají nepravděpodobné nebo rozporné. Nebyla tak porušeno žádné z ústavně zaručených práv, na která se stěžovatelé odvolávají. Ústavní stížnost proto bylo nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (). Ústavní soudu neshledal důvodu pro postup podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2006

František Duchoň, v.r.

předseda senátu