Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 115/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Družstva Ohnišov, se sídlem Ohnišov, zastoupeného JUDr. Jiřím Listoněm, advokátem se sídlem Náchod, Tyršova 64, proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. 5. 2004, čj. - 237, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2005, čj. - 276, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, čj. - 299, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. 3. 2006 stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. 5. 2004, čj. - 237 (dále jen "okresní soud"), kterým mu byla uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců, tj. M. H., ing. J. K. a ing. F. K., částku 201 455,-- Kč jako náhradu za znehodnocení zemědělských staveb, vedlejších staveb a venkovních úprav, podle § 23 zákona o půdě. Stěžovatel navrhl i zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") ze dne 15. 3. 2005, čj. - 276, kterým byl rozsudek okresního soudu částečně změněn a částečně potvrzen. Rovněž požadoval zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, čj. - 299, kterým bylo jeho dovolání zamítnuto.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že shora označenými rozhodnutími došlo k významnému porušení jeho základních práv a svobod podle , a y ČR. Odkázal na veškeré své přednesy, vyjádření a podání, které byly, podle jeho vyjádření, shrnuty v podaném odvolání proti rozsudku okresního soudu i v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Nad rámec skutečností, uvedených v těchto svých podáních, stěžovatel uvedl, že k porušení jeho práv došlo tím, že obecné soudy neposkytly zákonem stanoveným způsobem ochranu jeho právům a že jeho práva nebyla posuzována rovně ve vztahu s právy s žalobců.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou ve svém vyjádření uvedl, že nedošlo k porušení práv žádného z účastníků řízení ani k porušení rovnosti stran a odkázal na obsah spisu sp. zn. a na svůj rozsudek.

Krajský soud v Hradci Králové sdělil, že ústavní stížnost neshledal opodstatněnou a rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Nejvyšší soud ČR poukázal především na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou v řízení před obecnými soudy, jak to ostatně sám připouští. Jde tak o snahu docílit přezkumu správnosti jím uplatněného tvrzení i v řízení před Ústavním soudem. Ve věci samé odkázal na odůvodnění svého rozsudku a požádal, aby bylo považováno za součást vyjádření. Námitky uplatněné stěžovatelem, ohledně údajného porušení rovnosti účastníků a nesprávností při zjištění skutkového stavu, nepřehlédl a v odůvodnění rozhodnutí na ně reagoval.

Jak Ústavní soud zjistil z rozhodnutí obecných soudů, žalobci se domáhali na stěžovateli žalobou u okresního soudu, podanou dne 26. 10. 1999, zaplacení náhrad za znehodnocené a odstraněné hospodářské budovy patřící k zemědělské usedlosti čp. 1 v B. a za znehodnocenou obytnou část v celkové výši 696 146,-- Kč. Věc byla několikrát předmětem řízení před obecnými soudy všech stupňů. Naposledy ve věci rozhodl Okresní soudu v Rychnově nad Kněžnou shora označeným rozsudkem, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 201 455,-- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, jako náhradu za znehodnocení zemědělských staveb, vedlejších staveb a venkovních úprav podle § 23 zákona o půdě.

Podle odůvodnění rozsudku vyšel soud ze zjištění, že matka žalobců A. K. byla původní vlastnicí hospodářské usedlosti čp. 1 v B., tvořené obytnou částí a hospodářskými stavbami a pozemky. V roce 1967 vstoupila do JZD Zlatý Potok v B. a vnesla do JZD živý a mrtvý inventář, kromě hospodářských budov. Obytnou část usedlosti poté, v roce 1975, převedla kupní smlouvou na předchůdce stěžovatele. Převod hospodářských budov do vlastnictví stěžovatele prokázán nebyl, přestože stěžovatel nezpochybnil, že hospodářské budovy užíval a v době užívání došlo k jejich znehodnocení, případně odstranění. Matka žalobců zemřela v roce 1982 a žalobci se stali dědici rovným dílem, každý jednou třetinou. Od roku 1992 uplatňovali své nároky na náhradu znehodnocení. Jednání vyústila v dohodu ze dne 5. 12. 1996, kde je způsob vypořádání nároků výslovně sjednán, a to jak pro nároky podle , tak pro nároky podle zákona o půdě. Předmětem řízení před soudem tak zůstala náhrada za znehodnocené a odstraněné hospodářské budovy podle zákona o půdě.

Krajský soud v Hradci Králové, k odvolání stěžovatele, rozsudek okresního soudu částečně změnil a částečně potvrdil. Uzavřel, že pokud došlo ke znehodnocení nebo odstranění hospodářských budov v době jejich užívání stěžovatelem a jeho právními předchůdci, mají žalobci vůči stěžovateli právo na náhradu za jejich znehodnocení podle § 23 zákona o půdě. Při řešení této otázky, včetně určení výše nároku žalobců, okresní soud správně vycházel z posudku znalce, který provedl ocenění jednotlivých zemědělských staveb. Stěžovatel ve svém odvolání předmět řízení nedůvodně omezil pouze na poskytnutí náhrady za odstraněnou stodolu a znehodnocení chléva. Přitom bylo prokázáno, že vedle toho došlo i k odstranění přístřeší, chlívku a boudy pro prasata. Odvolací soud rovněž uznal za neopodstatněnou námitku stěžovatele o promlčení práva žalobců. Okresní soud se správně řídil právním názorem Nejvyššího soudu ČR, uvedeným v rozsudku ze dne 23. 1. 2003, čj. - 200, jímž je v této věci vázán i soud odvolací. Je nesporné, že promlčecí doba začala běžet až dnem, kdy žalobci zjistili, že žalovaný nehodlá nadále plnit. Odvolací soud sdílí i závěr okresního soudu, podle kterého žalobci mají právo na uspokojení nároku v penězích. Jde o zákonem privilegovaný způsob náhrady, a pokud účastníci v této věci uzavřeli dohodu o jiném způsobu náhrady, nebyla tato dohoda stěžovatelem řádně a včas plněna. Navíc se jednalo o dohodu, která se týkala způsobu uspokojení vícero nároků žalobců, v dohodě neurčitě označených pouze odkazem na a , a nebyla v ní uvedena ani výše pohledávek, jež touto formou měly být uspokojeny. Je rovněž podstatné, že stěžovatel již zemědělskou výrobu neprovozuje a žádná hospodářská zvířata, jimiž by mohl pohledávku žalobců uspokojit, nevlastní. Pokud stěžovatel žalobcům k uspokojení jejich práva na náhradu za znehodnocení a odstranění hospodářských staveb podle zákona o půdě poskytl plnění v celkové hodnotě 152 405,85 Kč, zanikla v této části jejich pohledávka splněním. Žaloba proto pouze v této části nebyla důvodná a rozsudek okresního soudu věcně správný. Proto jej odvolací soud změnil, jak je ve výroku uvedeno.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, čj. -299, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatele bylo zamítnuto. Dovolací soud neshledal, že by řízení trpělo vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za vadu řízení nelze považovat správnost výpočtu výše náhrady soudem. V dané věci stěžovatel namítal, že náhrada za hospodářské budovy byla nesprávně vypočtena a byla do ní zahrnuta i částka náhrady za obytnou budovu, ohledně níž byla žaloba pravomocně zamítnuta. Dovolací soud však tuto námitku stěžovatele neshledal oprávněnou, protože soud vyšel ze znaleckého posudku znalce ing. F. K., který zvlášť vypočetl náhradu za obytnou budovu, včetně souvisejících staveb, a zvlášť náhradu za ostatní hospodářské budovy bývalé zemědělské usedlosti. Pokud jde o zánik práva žalobců podle § 13 zákona o půdě, tvrzení stěžovatele odporuje obsahu spisu. Otázkou promlčení se dovolací soud podrobně zabýval již ve svém předchozím kasačním rozsudku.

Dovolací soud se rovněž zabýval tvrzením stěžovatele, že došlo, podle , o zemědělském družstevnictví, k přechodu vlastnictví k hospodářským budovám tím, že jejich původní vlastnice A. K. vstoupila v roce 1967 do JZD. Tak by tomu bylo v případě, pokud by došlo k odevzdání hospodářských budov do vlastnictví družstva, tedy nikoliv podle , ale podle , o jednotných zemědělských družstvech. Podle tohoto zákona přecházely výrobní prostředky družstevníků odevzdáním, tedy na základě právního úkonu. U právních úkonů týkajících se převodu nemovitostí vyžadoval písemnou formu. V řízení nebylo zjištěno, že by k takovému úkonu došlo. Tomu odpovídá i zjištění okresního soudu, podle kterého JZD Zlatý Potok v B. převzalo od A. K. živý a mrtvý inventář a při jeho ocenění v zápisu ze dne 27. 5. 1967 výslovně konstatovalo, že budovy od předchozího uživatele - Státních statků nepřevzalo, protože nebyly udržovány. Ze skutkových zjištění okresního soudu jednoznačně vyplývá, že družstvo hospodářské budovy bývalé zemědělské usedlosti čp. 1 v B. nepotřebovalo, odmítlo je převzít. Na tom nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel i jeho právní předchůdce byl veden v tehdejší evidenci nemovitostí v rubrice "uživatel - vlastník", protože evidence vlastníků zemědělských nemovitostí, jež byly v užívání zemědělských organizací, nebyla tehdy vedena. Předchůdce stěžovatele tedy hospodářské budovy užíval na základě práva užívání. Podle obsahu spisu šlo původně o právo užívání na základě smlouvy mezi A. K. a Státními statky, později na základě rozhodnutí správního orgánu podle vládního , a poté podle , o užívání půdy a jiného zemědělského majetku, k zajištění zemědělské výroby. Tyto právní závěry se shodují se závěry obecných soudů obou stupňů. V daném případě nedošlo k přechodu vlastnictví k předmětným hospodářským budovám na právního předchůdce stěžovatele, budovy zůstaly ve vlastnictví původní majitelky a poté, v důsledku dědictví, přešly do podílového spoluvlastnictví žalobců. Správně proto oba soudy uzavřely, že náhrada za tyto budovy se řídí ustanovením zákona o půdě.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze odkázal na to, co tvrdil již v předchozím řízení. Obrátil se tedy na Ústavní soud jako na další přezkumnou instanci. V ústavní stížnosti neuvedl žádné argumenty pro tvrzení, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv. Zejména nijak neodůvodnil svá tvrzení, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR je v rozporu se znaleckým posudkem i v rozporu s předchozím usnesením tohoto soudu v předmětné věci.

Posláním Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména vě ČR a vd. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu su ČR,d a mezinárodními smlouvami podle y ČR. Úkolem Ústavního soudu tedy není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných , , a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.

Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

).

Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů i před Nejvyšším soudem ČR a dospěl k závěru, že k porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Ve věci bylo vydáno již sedm rozhodnutí obecných soudů všech stupňů. V průběhu řízení byly provedeny důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci a na základě jejich hodnocení soudy vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily. V rozhodnutích se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele a opřely svá rozhodnutí o příslušná ustanovení i řady dalších právních norem. V podrobnostech lze jen odkázat na rozhodnutí obecných soudů. V jejich postupu i rozhodnutích, včetně Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud neshledal nic protiústavního, nezjistil žádnou okolnost, která by předmětnou věc posouvala do ústavněprávní roviny.

Ústavní soud připomíná, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává, jako zvláštní kategorii návrhů, v , návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2006

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu