Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 68/05

Ústavní soud rozhodl dne 11. dubna 2006 v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. P. a MUDr. D. K., zastoupených JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem se sídlem Na Pankráci 30, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 4. 2004, č. j. -34,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. 2. 2005 se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v dědické věci, v níž nebyly určeny dědičkami ve čtvrté zákonné skupině, ačkoli jsou sestřenicemi zůstavitele. Stěžovatelky tvrdily, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jejich právo dědit, garantované d (dále ""). Ústavní stížnost byla podána včas ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti tvrdily, že měly být povolány jako dědičky zůstavitele V. P., k čemuž však nedošlo, neboť soudy do okruhu zákonných dědiců čtvrté skupiny zahrnují pouze děti prarodičů zůstavitele, nikoli potomky těchto prarodičů. Použitý výklad sice odpovídá textu ust. , avšak pomíjí, že ukončení zákonné posloupnosti dětmi prarodičů zůstavitele (strýci a tetami) neumožňuje posloupnost prodloužit na děti strýců a tet (na sestřenice a bratrance). Takový výklad je sice v souladu s ustáleným soudním a komentářovým výkladem, ale neobstojí z hlediska ústavněprávního, neboť smyslem změn dědického práva, které nabyly účinnosti od 1. 1. 1992, byl návrat k dřívějším institutům postupně opouštěným po roce 1948. (Např. rozšířením třetí a zavedením čtvrté dědické skupiny došlo k upřednostnění rodinné posloupnosti před přechodem dědictví na stát.) Článek 11 odst. 1y zaručuje dědění a právem dětí je dědit po svých rodičích. Stěžovatelky zde odkázaly na jednu z právních vět usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 1997,

sp. zn.

(publ. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 7, str. 133). Zde Ústavní soud konstatoval, že změny v dědickém právu, ke kterým zákonodárce přikročil po roce 1989, měly za cíl (účel) návrat neporušitelnému a přirozenému právu na dědění, které bylo v období nesvobody upíráno. Obecný zákoník občanský z roku 1811 přitom vycházel z velmi širokého pojetí dědické posloupnosti a upřednostňoval dědění v rámci širší rodiny. Pokud poslední věta y zaručuje dědění, pak podle stěžovatelek přechod majetku v rámci širší rodiny musí mít vždy přednost před odúmrtí ( ). Soudy měly použít výklad, který byl pro stěžovatelky příznivější.

Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 4. 2004, č. j. -34 Ústavní soud zjistil, že obvodní soud rozhodl, že stěžovatelky a MUDr. M. Č. nejsou zákonnými dědičkami zůstavitele V. P., který podle soudu nezanechal závěť, byl svobodný, bezdětný, a rodiče jej předemřeli. Zůstavitel žil sám, byl bez sourozenců a předemřeli jej i jeho prarodiče a jejich děti. Stěžovatelky, tedy sestřenice zůstavitele, byly jeho nejbližšími příbuznými. Obvodní soud nicméně konstatoval, že zákonná posloupnost končí čtvrtou dědickou skupinou, která sestřenice a bratrance již nezahrnuje.

Proti tomuto usnesení podaly stěžovatelky (a další sestřenice zůstavitele MUDr. M. Č.) odvolání, v němž argumentovaly obdobně jako v ústavní stížnosti. Komentářové argumentace odůvodňující ukončení zákonné posloupnosti poukazem na tzv. smějící se dědice označily za zavádějící, neboť smějícími se dědici mohou být i děti zůstavitele, kteří se s ním nestýkají, ale nesplňují ještě podmínky vydědění.

Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. Ústavní soud zjistil, že odvolání stěžovatelek nebylo shledáno důvodným, neboť městský soud považoval text ust. za zcela jednoznačný, kdy nelze uvažovat ani o nedopatření zákonodárce, neboť ustanovení o zákonné dědické posloupnosti systematicky rozlišují pojmy "děti" a "potomci". Rozdíl mezi těmito pojmy je podle městského soudu srozumitelný. Označení smějící se dědic nepovažoval městský soud za podstatné. Jde podle něj jen o to, vymezit okruh zákonných dědiců do určitého stupně. Po společenských změnách byl okruh dědiců vymezen nově a vyjadřuje vůli zákonodárce, kterou měl po těchto změnách. Úpravy, která platila kdysi a nebyla zákonodárcem převzata, se dovolávat nelze.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelky neprokázaly, že došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (y ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ), resp. porušení některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž splnění má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikovaly jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004,

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 33, str. 371 ).

Stěžovatelky brojily výhradně proti aplikovanému výkladu ust. a domáhaly se, s odvoláním na poslední větu y, zaručující dědictví, extenzivního výkladu pojmu "děti prarodičů" (strýcové a tety), který chtěly vyložit tak, aby zahrnoval i "děti dětí" prarodičů, tedy bratrance a sestřenice.

K námitce ústavní nekonformity (obecnými soudy použitého) výkladu ust. Ústavní soud konstatuje, že nelze shledávat nic protiústavního v tom, když stát v určitém rozumném stupni ukončí zákonnou posloupnost dědiců. Důvody, které jej k tomu vedou, mohou spočívat jak v úmyslu nepřiřknout (v podstatě automaticky nastupující) dědický titul osobám bez jakékoli vazby k zůstaviteli, tak v obtížné dohledatelnosti osob, jejichž vazba k zůstaviteli je jen velmi volná. Tento výklad zákona přirozeně nijak nepřekáží tomu, aby bylo na sestřenice a bratrance pamatováno v závěti. Stěžovatelkami citované usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

na jejich situaci převážně nedopadá. Ústavní soud v tomto usnesení především upozornil, že z y neplyne bez dalšího "jistota zachování rodinného majetku", jak namítal stěžovatel v tehdy posuzované věci, kdy se domáhal dědického práva u dědictví, které bylo pro předlužení likvidováno k úhradě dluhů. Pokud se v tomto usnesení Ústavní soud vyjádřil k y, pak v tom smyslu, že toto ustanoveníy má i dimenzi ústavní institucionální garance dědění. Právní institut dědění právě z tohoto důvodu nelze zcela negovat obyčejným zákonem.

Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelek jak tvrdily v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 11. dubna 2006