Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 724/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele V., zastoupeného advokátem Mgr. R.P., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.8.2004, čj. -131, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.7.2003, čj. -109, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.5.2001, čj. -23, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14.5.2001, čj. -23, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 27.2.2001, čj. -10, co do 6% úroku z částky 2.430.000,- Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil. Dále rozhodl, že co do částky 2.430.000,- Kč se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti a rozhodl též o nákladech řízení. Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 22.7.2003, čj. -109, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rovněž rozhodl o nákladech řízení. Podle názoru stěžovatele však v těchto řízeních soudy nepřihlédly k absolutní neplatnosti směnky, takže nárok žalobce byl neopodstatněný. Směnku sice vydal jednatel stěžovatele, avšak byla vystavena v rozporu se společenskou smlouvou a stěžovateli není znám právní titul, na jehož základě byla směnka vystavena. Podle jeho mínění byla vystavena v rozporu s dobrými mravy. Pokud soud k absolutní neplatnosti směnky nepřihlédl s odkazem na ust. (opožděnost námitek), porušil tím právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu podle d (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces podle a odst. 3 písmeno d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Zásah do ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.8.2004, čj. , kterým měl dovolací soud porušit ust. tím, že rozhodnutí vydal na základě nesprávného právního posouzení věci a na výkladu norem procesního práva, který je v rozporu s platnou právní úpravou. Šlo prý o extenzivní výklad Stěžovatel konečně uvedl, že ke dni podání ústavní stížnosti neexistuje rozhodnutí soudu I. stupně o tom, v jakém rozsahu ponechává v platnosti předmětný platební rozkaz, pouze v odůvodnění rozsudku je uvedeno, že platební rozkaz je pravomocný.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. , vedený u Krajského soudu v Ostravě. Z něj zjistil, že dne 11.1.2001 podal žalobce ing. J.B. proti stěžovateli návrh na vydání směnečného platebního rozkazu pro dlužnou částku 2.430.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 6% ročně za dobu od 13.1.2001 do zaplacení (dále jen "úroky z prodlení").

Krajský soud v Ostravě vydal dne 27.2.2001 směnečný platební rozkaz čj. -10, kterým uložil stěžovateli zaplatit do tří dnů žalobci žalovanou částku spolu s 6% úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 97.200,- Kč.

Stěžovatel podal proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, ve kterých výslovně uvedl, že nemá námitek proti hlavnímu závazku ze směnky a vznesl je toliko proti požadovanému úroku, neboť úroky nebyly sjednány.

Při jednání před Krajským soudem v Ostravě dne 14.5.2001 vzal žalobce zpět žalobu, pokud jde o požadovaný úrok z prodlení. Stěžovatel rozšířil námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu o námitku absolutní neplatnosti směnky s odkazem na § 39 obč. zákoníku, neboť "vztah mezi účastníky" byl uzavřen v rozporu s dobrými mravy. Směnkou měl být sledován zcela jiný účel, než je žalobcem uplatňován.

Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 14.5.2001, čj. -23, rozhodl tak, že výrokem I. zrušil směnečný platební rozkaz ohledně 6% úroků z prodlení a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem II. konstatoval, že co do částky 2.430.000,- Kč a ve výroku o nákladech řízení se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti. Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.

V mezidobí byla pohledávka z předmětné směnky postoupena ing. J.B. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci, jako soudu odvolacího, ze dne 2.7.2003, čj. -98, byl připuštěn jeho vstup do řízení místo dosavadního žalobce Ing. J.B.

K odvolání žalobce i stěžovatele, ve kterém stěžovatel opět poukazoval na absolutní neplatnost směnečné y pro rozpor s dobrými mravy, Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem ze dne 22.7.2003, čj. -109, rozsudek soudu I. stupně ve výrocích II. a III. potvrdil. Odvolání žalovaného-stěžovatele proti výroku I. rozsudku odmítl. Dále rozhodl o nákladech řízení. Rozsudek odůvodnil v podstatě tím, že jednání o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu je sice jednáním pro které platí úprava části třetí , ale s výjimkami podle ust. ; z něho plyne, že soud I. stupně poté, co zjistil, že směnka je platná a že žalobce je jejím majitelem, může zkoumat existenci závazků z ní plynoucích pouze v rozsahu námitek žalovaného. Námitky se mohou týkat jak práva procesního, tak práva hmotného; zákon ukládá žalovanému povinost uvést v námitkách vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. V této povinnosti se uplatňuje zásada koncentrace směnečného řízení. Při jednání ve věci nelze uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách, takže žalovaný může při jednání uvádět nové skutečnosti a nabízet důkazy k obraně jen v tom rozsahu, v jakém uplatnil námitky. Nepřichází proto v úvahu, aby soud bez těchto námitek zkoumal nárok žalobce z hlediska hmotného práva. V souzené věci byly námitky včas uplatněné žalovaným zcela vyčerpány částečným zpětvzetím žaloby žalobcem; soud se již nemůže zabývat hmotněprávní námitkou žalovaného spočívající v tvrzení o absolutní neplatnosti směnky, vznesené až při jednání ve věci a opakovaně v odvolání, tedy opožděně, po uplynutí zákonné lhůty.

Stěžovatel napadl uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci dovoláním, v němž opět namítal absolutní neplatnost předmětné směnky s tím, že o skutečnostech, které činí směnku neplatnou, se dověděl po lhůtě k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a nemohl je proto v námitkách uvést. K námitce absolutní neplatnosti je prý soud povinen přihlížet kdykoliv v průběhu řízení z úřední povinnosti. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ze dne 25.8.2004, čj. -131, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.7.2003, čj. -109, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.5.2001, čj. -23, ve výrocích týkajících se ponechání v platnosti části směnečného platebního rozkazu, zrušil. Dále zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě ve všech výrocích o nákladech řízení a věc vrátil v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud označil dovolání za přípustné podle ; zásadní právní význam shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda lze v řízení podle ustanovení uplatnit po uplynutí lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu další námitky, které nebyly dříve žalovanému známy. Rozsudek pak odůvodnil tím, že dovolatel (stěžovatel) v námitkách proti platebnímu směnečnému rozkazu výslovně uvedl, že napadá pouze tu část směnečného platebního rokazu, kterou soud přisoudil žalobci 6% úrok z prodlení a "co se týče hlavního závazku žalované, který vyplývá ze směnky, tento není předmětem námitek". Soud I. stupně tedy měl rozhodnout toliko o tom, zda zrušuje nebo ponechává v platnosti směnečný platební rozkaz v napadeném rozsahu, když ve zbývajícím rozsahu nabyl směnečný platební rozkaz marným uplynutím lhůty k podání námitek právní moci.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že svým podáním směřuje především proti tomu, že se soudy nezabývaly námitkou stěžovatele o absolutní neplatnosti předmětné směnky, která měla být dána tím, že jednatel stěžovatele, jenž směnku vystavil, jednal v rozporu s dobrými mravy.

K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že směnka byla vystavena jednatelem společnosti V., s.r.o., který byl podle zápisu v obchodním rejstříku oprávněn samostatně jednat za společnost ve všech věcech. Tato okolnost, stejně jako okolnost, že podpis na směnce je skutečně podpisem jednatele stěžovatele, nebyla nikdy zpochybněna. Stěžovatel namítá, že motiv vydání směnky byl v rozporu s dobrými mravy. Za daných okolností však nelze obecnému soudu vytýkat, že uznal směnku za platnou, a že se nezabýval zkoumáním důvodu jejího vystavení a vydal směnečný platební rozkaz. Sám stěžovatel napadl námitkami směnečný platební rozkaz výhradně ve vztahu k přísudku 6% úroků z prodlení a nepopřel vlastní závazek, který ze směnky vyplýval. Jestliže údajně později zjistil skutečnosti, které podle jeho názoru vyvolávají absolutní neplatnost směnky, nemůže to založit povinnost soudu znovu otázkou platnosti směnky se zabývat. Tím by totiž bylo zasaženo do základních principů směnečného řízení a postup soudu by znamenal - ve svém důsledku - porušení zásady rei iudicatae a tedy i neústavnost.

Směnečné řízení - jak správně uvedly obecné soudy - je totiž zvláštním řízením, v němž se uplatňuje zásada koncentrace námitek; to znamená, že k námitkám vzneseným po zákonem stanovené třídenní lhůtě již přihlížet nelze. Soud tedy bere v úvahu jen ty námitky, které byly včas uplatněny a jen z jejich hlediska posuzuje obsah napadeného směnečného platebního rozkazu. V námitkovém řízení se nerozhoduje o žalobním návrhu, neboť o tom již soud rozhodl směnečným platebním rozkazem, ale posuzuje se důvodnost obrany žalovaného proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu, jak je dána obsahem námitek. Soud, vydavší směnečný platební příkaz, není ani oprávněn ani povinen zkoumat platnost příslušné směnky, nebyla-li její neplatnost v námitkách včas uplatněna (viz např. Ch., R.: Zákon směnečný a šekový, komentář, I. díl - Směnky, Linde, Praha 1996, str.164 a násl., jakož i judikatura tam uvedená). Pokud se tedy obecné soudy nezabývaly později vznesenou námitkou stěžovatele o absolutní neplatnosti předmětné směnky, kterou stěžovatel před tím výslovně uznal a námitkami nezpochybnil, postupovaly v souladu s ust. a jejich postup neústavnost nevykazuje.

V posuzované věci tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

K námitce stěžovatele, že není zřejmé, v jakém rozsahu je platební rozkaz v platnosti, poukazuje Ústavní soud na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, který tuto otázku zřetelně a jasně vysvětlil.

Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k zrušení napadených ustanovení y a Úmluvy zjevně nedošlo.

Proto ústavní soud ústavní stížnost jako návrh neopodstatněný odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2006

František Duchoň

předseda senátu