Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 549/03

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. -115 ze dne 3. 9. 2003, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. -104 ze dne 20. 2. 2003 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. -81 ze dne 28. 8. 2002, takto:

Ústavní stížnost sed odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. -115 ze dne 3. 9. 2003, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. -104 ze dne 20. 2. 2003, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. -81 ze dne 28. 8. 2002. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba stěžovatele o náhradu živého a mrtvého inventáře podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení a d (dále jen " ").

Porušení práva na ochranu vlastnictví a práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:

Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy neposkytly dostatečnou ochranu jeho vlastnickému právu a tím porušily jak ustanovení , tak i y. Přestože žádal vydání svého majetku (živého a mrtvého inventáře v souvislosti s nemovitým majetkem, který vlastnil jeho právní předchůdce), který vyčíslil částkou stanovenou podle právního předpisu, obecné soudy připustily, aby tento majetek nebyl stěžovateli vydán a aby tak byl vyloučen jako oprávněná osoba z možnosti obdržet náhradu.

Soud I. stupně v rozporu se smyslem zákona o půdě činil své závěry na základě nevěrohodných listin, pořízených po změně politických poměrů, zejména pak podle zápisu ze dne 23. 2. 1950. Dále se opíral o výpovědi svědků, které jsou převážně neurčité a rozporné, což s ohledem na časový odstup a věk svědků je pochopitelné. Na druhou stranu však soud I. stupně neuvěřil svědkovi J. L., který byl na velkostatku právního předchůdce stěžovatele zaměstnán a byl přímým účastníkem hospodaření na tomto majetku, a nepovažoval za věrohodnou ani výpověď dalšího svědka (J. L. - syna výše uvedeného svědka). Obecný soud tak nedostatečně hodnotil provedené důkazy a tím porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Dále stěžovatel brojil proti tomu, že soud I. stupně aplikoval v rozporu s jeho smyslem, vyjádřeným v preambuli, neboť na stěžovatele kladl ještě tíživější důkazní břemeno, než to, kterého je samotným zákonem zbaven. V prováděcím k zákonu o půdě je stanoven způsob výpočtu výše náhrady za odňatý živý a mrtvý inventář; tato úprava má oprávněné osoby zbavit neúnosného důkazního břemen ohledně odnětí věcí nebo určení jejich současné hodnoty. Uvedené nařízení nelze však aplikovat v rozporu se zákonem o půdě. Nelze proto po stěžovateli požadovat - jak to činily obecné soudy - aby prokazoval provozování zemědělské výroby či lesní výroby na veškeré rozloze svých pozemků a s tím prokazoval i živý a mrtvý inventář, který k těmto nemovitostem patřil.

Stěžovatel rovněž tvrdil, že soud I. stupně žalobu zamítl jen na základě své pochybnosti o tom, zda právní předchůdce stěžovatele obhospodařoval veškeré své pozemky, či zda je obhospodařoval svým inventářem. Obecný soud nepřihlédl k , kterým byla zrušena podmínka obhospodařování pozemků původním vlastníkem ke dni odnětí.

Vůči rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel namítal, že požadavky soudu, aby bylo prokázáno vlastnické právo k jednotlivým věcem, není v souladu se zákonem o půdě. Podle jeho názoru mu nepřísluší prokazovat ani vlastnické právo k jednotlivým věcem tvořícím inventář, ani jak s tímto inventářem bylo naloženo po jeho odnětí. Dostačující je, že majetek (tedy i inventář) připadl státu na základě zákonů č. 142/1947 Sb. a č. 46/1948 Sb.

Konečně vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel namítal, že neposoudil správně přípustnost jeho dovolání, protože uplatňoval v dovolání otázku, která dosud nebyla v rozhodnutích Nejvyššího soudu vyřešena.

Stěžoval proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Nejvyšší soud ČR ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nemá důvod ke změně právních závěrů obsažených v napadeném rozhodnutí, a požádal, aby Ústavní soud považoval odůvodnění napadeného rozhodnutí za součást vyjádření k ústavní stížnosti. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedené vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášelo.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal i spis sp. zn. vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel žalobou proti Pozemkovému fondu ČR domáhal náhrady za živý a mrtvý inventář, který byl odňat jeho právnímu předchůdci. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č.j. -81 ze dne 28. 8. 2002 žalobu zamítl. K důkazní situaci poukázal soud I. stupně na rozsáhlé dokazování provedené v řízení vedeném pod sp. zn. u Okresního soudu v Náchodě, kdy byla žaloba téhož stěžovatele proti Okresnímu úřadu v Náchodě o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání náhrady za živý a mrtvý inventář pravomocně zamítnuta. Z provedeného dokazování vyplynulo, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by jeho právní předchůdce kromě živého a mrtvého inventáře, který se nacházel na dvoře Obora, vlastnil jiný živý či mrtvý inventář. Jiné dvory byly v pachtu fyzických osob, které vlastnily svůj živý a mrtvý inventář i zásoby.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č.j. -104 ze dne 20. 2. 2003 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Uvedl, že stěžovatel nárok na náhradu podle § 20 odst. 1 zákona o půdě neprokázal. Jeho názor, že ustanovení § 20 odst. 6 citovaného zákona jej zbavuje důkazního břemene ohledně odnětí inventáře, tedy že vytváří jakousi fikci odnětí, je mylný. Toto ustanovení je třeba vykládat v kontextu s ostatními ustanoveními zákona o půdě, zejména s jeho § 20 odst. 1. Podle § 20 odst. 1 zákona o půdě právo na náhradu živého a mrtvého inventáře a zásob vzniká tehdy, pokud je jeho původní vlastník vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny v rozhodném období. "Ve smyslu tohoto ustanovení je třeba mít za prokázané, že vůbec došlo k odnětí věcí, které je třeba nahradit, že je tedy nárok na náhradu na místě." Ustanovení § 20 odst. 6 zákona o půdě se pak týká jen stanovení výše náhrady v případě, že nelze kvantitativně, popřípadě ani kvalitativně určit věci, které prokazatelně byly odňaty. Odvolací soud na základě přezkoumání postupu soudu I. stupně dospěl k závěru, že stěžovatel v tomto směru důkazní břemeno neunesl. Naopak z důkazů provedených v řízení před Okresním soudem v Náchodě vyplývá, že kromě dvoru Obora byla zemědělská půda velkostatku pronajatá a nájemci hospodařili s vlastním inventářem, a jiný inventář, než ten, který se nacházel na dvoře Obora, nebyl právnímu předchůdci stěžovatele odňat.

Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. -115 ze dne 3. 9. 2003 dovolání stěžovatele odmítl. Vyslovil se k otázce možnosti přímé aplikace , kterým se stanoví způsob výpočtu náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby, z hlediska založení nároku na náhradu inventáře. Dovolací soud uvedl, že nepovažuje za aktivně legitimovanou osobu k uplatnění nároku na náhradu za inventář vlastníka nemovitostí, jemuž byla vrácena zemědělská nebo lesní půda, pokud inventář náležel tomu, kdo na půdě provozoval zemědělskou výrobu pomocí vlastního inventáře, např. v případech pachtu. Za osobu aktivně legitimovanou považuje naopak vlastníka inventáře, i když hospodařil na půdě jiného vlastníka. Dále dovolací soud poukázal na své rozhodnutí sp. zn. ze dne 23. 2. 1999, v němž vyložil, že vládní nezakládá samostatný nárok na náhradu za inventář; ten je založen ustanovením zákona o půdě. Vznik tohoto práva vyplývá ze skutečnosti, že inventář byl odňat, což musí oprávněná osoba prokázat. Bez toho nelze aplikovat ani vládní ; to se použije v případě, kdy je zjištěno, že k převzetí inventáře došlo, ale není možno prokázat jeho tehdejší rozsah. Dovolací soud na základě toho dovodil, že stěžovatelem nastolenou otázku nepovažuje za zásadně významnou, protože již byla v jeho judikatuře řešena a rozhodnutí odvolacího soudu je s ní v souladu.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel, jak je patrno z odůvodnění ústavní stížnosti, se v podstatě domáhá přezkoumání citovaných rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem tak, jako by byl tento soud další odvolací instancí. Tato role mu však, jak opakovaně ve svých rozhodnutích vyslovil, zjevně nepřísluší. V této souvislosti znovu připomíná, že není běžnou další instancí v systému obecných soudů, není oprávněn - vyjma případů ochrany ústavnosti ( y ČR) - zasahovat do rozhodování orgánů veřejné moci, a nepřísluší mu tedy ani zkoumat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje jejich stanoviska a výklady k zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky ústavně zaručených základních práv a svobod účastníka řízení.

Vycházeje z těchto úvah, Ústavní soud - po přezkoumání připojeného spisového materiálu - konstatuje, že o návrhu stěžovatele bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování zásad z hlavy páté d plynoucích. S výhradami stěžovatele se obecné soudy řádně vypořádaly a samotná skutečnost, že se neztotožnily s jeho především skutkovým náhledem na věc a z něj vyvozenými právními závěry, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Nadto Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou poznamenává, že ze zásady, dle níž nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je možno vykročit pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. K tomu však v projednávané věci zjevně nedošlo (viz nález Ústavního soudu ve věci,

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34, vydání 1., Praha, C.H.Beck 1995, stejně tak i nález Ústavního soudu ve věci,

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 15, č. 118, vydání 1., Praha, C.H.Beck 2000).

K námitce stěžovatele, že mu soudy ukládaly rozsáhlejší důkazní břemeno než sám , lze v obecné rovině uvést, že stěžovatel v prvé řadě polemizuje s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy a neztotožňuje se s jejich skutkovými zjištěními. Zde je však významné, že stěžovatel, jak je patrno z obsahu spisu obecného soudu (korespondujícího závěrům Nejvyššího soudu ČR), jako žalobce neunesl v odpovídajícím rozsahu - co do svých skutkových tvrzení - důkazní břemeno, jež zákon ukládá. V tomto směru se sluší poukázat na to, že sporné občanské soudní řízení vychází ze zásady projednací, v souladu s níž je úspěch procesní strany podmíněn povinností tvrzení a na ní navazující povinností důkazní a jim odpovídajícími koreláty v podobě břemena tvrzení a břemena důkazního. Z této zásady potom plyne ten důsledek, že každá procesní strana je povinna, není-li právním předpisem stanoveno jinak, dokazovat skutečnosti odpovídající znakům právní normy, která je této straně příznivá a které se dovolává. Je tak zatížena důkazním břemenem spočívajícím v povinnosti dokazovat skutkové okolnosti předpokládané právní normou, na základě níž uplatňuje své tvrzené právo či zakládá příslušné námitky, a pokud se jí to nepodaří, projeví se to v procesní rovině tím, že je nucena strpět nepříznivé procesní důsledky v podobě neúspěchu v soudním sporu. Tyto obecné principy jsou přijatelné i z hlediska ústavněprávního.

V dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy řádně aplikovaly příslušná ustanovení zákona o půdě, přičemž vycházely z jeho textu i záměru. V souladu s ním uvedly, že odnětí, resp. vnesení živého a mrtvého inventáře do družstva, musí žalobce prokázat. Tento závěr ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil i Nejvyšší soud, který vyslovil, že ve věcech náhrady podle zákona o půdě zákon ponechává důkazní břemeno na žalobci, i když pro zjištění výše nároku stanoví pomocná hlediska. odkazující na zákona o půdě, slouží pro případy, kdy je obtížné dokazovat, které konkrétní věci a v jaké ceně byly osobou povinnou k náhradě převzaty. Prokázána však musí být skutečnost, že věci tohoto druhu převzaty byly. Nárok samozřejmě nepřísluší tomu, komu nebyly odňaty. Obecné soudy pak v odůvodnění napadených rozsudků náležitě vysvětlily, z jakých důkazů při posuzování stěžovatelem uplatněného nároku na náhradu vycházely, jakými úvahami byly při jejich hodnocení vedeny a dostatečně se zabývaly všemi námitkami stěžovatele, které týž nyní opakuje v ústavní stížnosti. Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal, že by výklad a aplikace příslušných právních předpisů byly provedeny ústavně nekonformním způsobem. Jedná se o použití podústavního práva, v němž - v tomto konkrétním případě - Ústavní soud ústavní rovinu nenachází.

Pokud se jedná o námitku stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR nesprávně posoudil přípustnost dovolání, pak Ústavní soud - i s odkazem na své výše citované rozhodnutí - konstatuje, že uvedená otázka je v obecné judikatuře i v ústavní judikatuře řešena způsobem, který je - jak výše uvedeno - ústavně konformní, takže ani tuto námitku stěžovatele nepovažuje za důvodnou.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatele na ochranu vlastnictví podle , ani k porušení práva na spravedlivý proces podle y zjevně nedošlo.

Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Stejně rozhodl Ústavní soud i v usnesení ze dne 2. 12. 2004,

sp. zn.

, které se týká srovnatelné věci.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2006

František Duchoň

předseda senátu