Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 671/05

Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. Irenou Schejbalovou, advokátkou se sídlem 615 00 Brno, Bubeníčkova 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 6.10.2005 a rozsudkům Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 26. 4. 2005 a Městského soudu v Brně sp. zn. ze dne 27. 1. 2005, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti rozhodnutím obecných soudů v záhlaví označeným, vydaným v trestním řízení proti němu vedeném, s tvrzením, že jimi došlo k porušení a násl. d ve spojení s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Porušení práva na soudní ochranu spatřuje v podstatě v tom, že byl odsouzen na základě nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu nejsou dostatečným podkladem pro rozhodnutí o jeho vině. Tím, že obecné soudy vycházely toliko z výpovědí poškozených a nevzaly v úvahu obhajobu stěžovatele, zasáhly podle něj do jeho práva na obhajobu. V průběhu řízení nebyl podle něj proveden žádný důkaz, který by osvědčil tvrzenou existenci odcizených věcí, a to jak peněžní hotovosti tak zejména šperků, u nichž ani sama poškozená nebyla schopna prokázat vlastnictví k nim a jejich držení a tyto nebyly ani nalezeny. Stanovení výše škody je také nepřezkoumatelné, neboť ustanovený znalec vycházel jen z popisu poškozené, která není osobou odborně způsobilou k dostatečnému specifikování druhu kovu, způsobu zpracování, hodnoty kovu i drahých kamenů a jejich stáří. Soudy se také nevypořádaly s tím, že v době údajného odcizení byli poškozená a stěžovatel manželé s existujícím společným jměním manželů. Opětovně zdůrazňuje, že obecné soudy nepřipustily možnost přenosu pachových stop a nevzaly v úvahu vypovídací hodnotu jeho výpovědí s poukazem na to, že je mu 76 let a bylo tak na místě uvědomit si omezené možnosti paměti člověka v tomto věku. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy ignorovaly zásadní zásadu trestního řízení in dubio pro reo, tedy, že v jeho případě je řada neobjasněných a neprokázaných skutečností, takže nebylo možno dospět k jednoznačnému závěru, že se skutek stal a že jej spáchal právě stěžovatel, aniž by byla připuštěna možnost jiná, zejména, že se skutek vůbec nestal. Dovozuje tak, že tím, že nebyly vzaty obecnými soudy, včetně Nejvyššího soudu, v úvahu námitky obhajoby a nebyly provedeny důkazy, které by odstranily pochybnosti o spáchání skutku a návazně o vině stěžovatele, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. plyne, že napadená rozhodnutí byla vydána v trestním řízení vedeném proti stěžovateli. Rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným byl v celém rozsahu zrušen rozsudek městského soudu, podrobně uvedeným soudem zdůvodněný (vydaný po provedeném dokazování výslechem stěžovatele, svědků P.D., R.P., P.P., S. Š. a L. Š., odborných vyjádření, zajištěných pachových stop, protokolu o ohledání místa činu a fotodokumentace) a stěžovatel byl za splnění podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 3 tr. zák., kterého se - stručně řečeno - dopustil tím, že v blíže nezjištěné době od 3. do 4. 1. 2002 v pokoji ve druhém patře domu č. 36 na ulici Slunné v Brně odcizil ze zde uloženého kufříku ke škodě P. D. finanční částku ve výši 440.000,-Kč a ke škodě R. P. 155.000,- Kč a zlaté šperky v rozhodnutí popsané v celkové hodnotě 133.600,- Kč, čímž na cizím majetku způsobil škodu v celkové výši 728.600,- Kč, za což byl odvolacím soudem odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, podmíněně odloženého na zkušební dobu 2 a 1/2 roku a podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla stanovena povinnost zaplatit poškozeným způsobenou škodu, a to P. D. v částce 440.000,- Kč a R. P. ve výši 288.600,- Kč a tato poškozená byla se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, považoval skutková zjištění soudu I. stupně i zvolenou právní kvalifikaci ve shodě s provedeným dokazováním, s odůvodněním rozhodnutí soudu I. stupně se zcela ztotožnil, nově rozhodl pouze proto, že správně zjištěné skutkové okolnosti případu nenašly svůj výraz v popisu skutku, jak to požaduje ust. § 120 odst. 3 tr. ř., a proto skutkovou větu sám doplnil o popis odcizených šperků.

Dovolání stěžovatele, které podal proti uvedenému rozsudku krajského soudu, bylo Nejvyšším soudem shora označeným rozhodnutím odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť, jak Nejvyšší soud dovodil, bylo podáno z důvodu jiného, než uvedeného v ust. § 265b tr. ř.

Ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem soudu v jeho trestní věci, s provedeným dokazováním a zejména s jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž v podstatě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům není nadřízen a do jejich činnosti mu proto přísluší zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( ) a pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (např. nález

sp. zn.

). Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a, jak již naznačeno, nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy.

Z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu plyne, že jmenovaný soud odmítl dovolání stěžovatele proto, že tento sice formálně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak žádná z uplatněných námitek, jak dovolací soud v odůvodnění svého usnesení rozvedl, nic hmotněprávnímu posouzení napadenému rozsudku nevytýkala, všechny námitky byly zaměřeny na zpochybnění správnosti provedeného dokazování, jeho úplnosti, hodnocení důkazů a byly tak námitkami proti skutkovým zjištěním soudů v původním řízení. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšším soudem prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu zakotveného v označeném ustanovení odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu v řadě případů při posouzení jeho ústavnosti akceptován (např. usnesení ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 31, č. 23). V daném ohledu postačí na odůvodnění napadeného rozhodnutí pro stručnost odkázat, nehledě k tomu, že stěžovatel jmenovitě v poměru k rozhodnutí dovolacího soudu v ústavní stížnosti ani konkrétní výhrady nevznáší.

Z uvedených důvodů považuje Ústavní soud stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu za zjevně neopodstatněnou, a proto byla v této části podle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Ve vztahu k rozhodnutím soudu I. a II. stupně pak byla ústavní stížnost odmítnuta proto, že byla podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], neboť stěžovatelem podané dovolání, podřazované jím sice pod dovolací důvod podle tr. řádu, uplatňující však námitky směřující do oblasti skutkových zjištění, nebylo s ohledem na shora uvedené posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jeho práva poskytoval [ , ve znění pozdějších předpisů].

S ohledem na výsledek řízení před Ústavním soudem již nebyl důvod rozhodovat o stěžovatelem současně podaném návrhu na odklad výkonu rozhodnutí ve smyslu ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ani o návrhu na projednání návrhu mimo pořadí ve smyslu ust. cit. zák.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2006