Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 127/06

Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Š. M., zastoupené Mgr. Pavlem Gécim, advokátem v Praze 7, Osadní 311/2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. dubna 2003, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána co do formálních podmínek ve shodě se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), brojila stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2004 ( -93) a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. dubna 2003 ( -74) a tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d, y ČR).

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2004 ( -93) byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. dubna 2003 ( -74), kterým soud I. stupně uložil žalovaným (Allianz pojišťovna, a. s., STAPA spol. s r. o.) povinnost zaplatit stěžovatelce (žalobkyni v řízení před obecnými soudy) částku 592 800,- Kč s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé ze žalovaných, žalobu co do povinnosti žalovaných zaplatit stěžovatelce částku 1 480 000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud I. stupně takto rozhodl o nároku stěžovatelky na náhradu za ztížení společenského uplatnění v částce 2 072 800,- Kč jako 134,872násobku základního bodového ohodnocení (snížené o již zaplacenou částku 31 200,- Kč) podle vyhl. č. , ve znění pozdějších předpisů, stanoveného lékařským posudkem na 520 bodů. Nárok stěžovatelka odůvodnila tak, že dne 31. 8. 2000 se stala účastníkem dopravní nehody, při níž utrpěla vážná zranění (komplikované zlomeniny obličejového skeletu, komoci mozku, vyražení zubů, zlomení pravé klíční kosti, zlomeninu pažní kosti, zlomeninu levé dolní končetiny, mnohočetné chirurgické rány) s trvalými následky, které ji omezují ve všech stránkách života. Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že k dopravní nehodě došlo tak, že motorové vozidlo, jehož provozovatelem byla žalovaná STAPA spol. s r. o. a v němž jako spolujezdkyně cestovala stěžovatelka, z nezjištěných příčin zezadu narazilo do nákladního automobilu. Ze zavinění nehody byl obviněn řidič osobního vozidla O. J. Od data nehody do 29. 8. 2001 byla stěžovatelka v pracovní neschopnosti a poté jí byl přiznán plný invalidní důchod a mimořádné výhody pro zdravotně postižené občany. Dále bylo zjištěno, že žalovaná Allianz pojišťovna, a. s., vyplatila žalobkyni náhradu za bolestné, za náklady léčení, náhradu věcné škody, náhradu za ztrátu na zisku po dobu pracovní neschopnosti, odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši základního bodového ohodnocení stanoveného lékařskými posudky 520 body a další zvýšení o 100 % podle vyhl. č. , ve znění pozdějších předpisů, tedy částku 31 200,- Kč, a dále jí poskytuje pravidelnou měsíční rentu.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. července 2005 ( -114) odmítnuto podle a z důvodu jeho nepřípustnosti. Dovolací soud nehledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí - stručně shrnuto - že obecné soudy při stanovení výše odškodnění nevzaly v úvahu změnu společenských poměrů, spočívající ve zvýšení hodnoty 1 bodu z 30 Kč na 120 Kč. Tvrdí, že soud I. stupně tuto "přičetl k dobru stěžovatelky pouze v odůvodnění svého rozhodnutí a nikoliv i ve skutečnosti". Stěžovatelka poukazuje v této souvislosti i na postup při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Obecné soudy podle názoru stěžovatelky nepřihlédly ke specifikám souzené věci. Stěžovatelka proto navrhla zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatelka svou ústavní stížností usilovala. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků odvolacího a nalézacího soudu, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak tyto námitky byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy, s nimiž se Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 2 nejen zabývaly, ale v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádaly ( ). Pod aspektem ochrany ústavnosti ( y ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze Městskému soudu v Praze a Obvodnímu soudu pro Prahu 2 nic vytknout. Právní názor, který obecné soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci ( , y ČR) má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatelky při polemice s jejich právními závěry nepřekročila rámec jednoduchého práva.

Z takto rozvedených důvodů neshledal Ústavní soud porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná její neopodstatněnost je dána především povahou vývodů ústavní stížnosti.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [ ], jak je z výroku tohoto rozhodnutí patrno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2006

Jan Musil

předseda senátu