Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 86/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. A., zastoupeného JUDr. Ph.D. Jiřím Herczegem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. , o návrhu na odložení vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. , a o návrhu na zrušení ust. § 153 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatních směrech splňovala podmínky jejího projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí obecného soudu, jímž mělo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných v y, a 37 odst. 3d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Městský soud nedostál dle stěžovatele svým rozhodnutím své povinnosti uložené mu a 95y. Stěžovatel se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, a současně navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a zrušení ust. § 153 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "napadené ustanovení").

Napadeným usnesením městského soudu bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen podle ust. § 153 odst. 1 trestního řádu nahradit náklady trestního řízení stanovené paušální částkou 10.000,- Kč, neboť podal dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu. Byl proto povinen ve smyslu ust. § 3a odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 312/95 ve znění vyhlášky č. 432/02 uhradit náklady dovolání, jež činí 10.000,-Kč.

Ústavní soud konstatuje v souvislosti s danou věcí, že lze rozlišovat dvojí charakter ústavně zaručených práv a svobod - ústavně zaručená práva a svobody adresovaná moci zákonodárné a ústavně zaručená práva a svobody adresovaná moci výkonné a soudní, z čehož vyplývá, že k k porušení ústavně zaručených práv a svobod může dojít jak přijetím zákona, tak i postupem orgánů moci výkonné nebo orgánů moci soudní.

Co se týče ústavně zaručených práv adresovaných moci zákonodárné, lze ve vztahu k řízení před Ústavním soudem poukázat jako na v úvahu přicházející posuzování souladu zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení s ústavním pořádkem podle písm. a)y (konkretizace v oddíle první hlavy druhé ) nebo posuzování souladu zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení s ústavním pořádkem v případě, kdy je spolu s ústavní stížností podán návrh na rušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem (ust. ). Právě v předchozí větě v pořadí druhý uvedený případ učinil stěžovatel rovněž předmětem svého návrhu v dané věci. V této souvislosti však Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k tomu, že návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení dle ust. představuje ve vztahu k ústavní stížnosti návrh akcesorický (dikce ust. § 74 - zejména slovo "spolu"), Ústavní soud je oprávněn zabývat se otázkou možného porušení ústavně zaručených práv a svobod v normativní rovině (návrh na zrušení ust. § 153 trestního řádu) až po posouzení toho, zda došlo či nedošlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod v rovině aplikace práva - zda tato byla porušena pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci ( písm. d)y). V případě, že je ústavní stížnost odmítnuta z procesních důvodů (ust. ) nebo z důvodu zjevné neopodstatněnosti (ust. ), Ústavní soud odmítne i připojený návrh na zrušení napadeného ustanovení, a to vzhledem k jeho výše zmiňované akcesoritě, která se projevuje v tom, že sdílí osud ústavní stížnosti.

Argumentace uplatněná v návrhu směřuje obsahově toliko do roviny normativní - tedy do oblasti tvrzené protiústavnosti napadeného ustanovení. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí městského soudu přitom stěžovatel neuplatnil obsahově žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, přičemž poukaz na tvrzené porušení výše uváděných ustanovení napadeným rozhodnutím městského soudu je pouze formální, nepodložený konkrétními námitkami.

Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí neshledal žádné pochybení protiústavního charakteru. Podle ust. § 153 odst. 1 trestního řádu, "kdo podal zcela bezvýsledně dovolání nebo návrh na obnovu řízení, je povinen státu nahradit náklady řízení o tomto návrhu, a to paušální částkou, kterou stanoví Ministerstvo spravedlnosti obecně závazným právním předpisem...". Jedná se tudíž o zákonnou povinnost dovolatele, který zcela bezvýsledně podal dovolání, nahradit státu náklady řízení o tomto návrhu. Stěžovatel se tak nemůže dovolávat žádného pochybení Městského soudu v Praze v souvislosti s aplikací daného ustanovení, neboť to nedává prostor žádné volné úvaze v tom směru, zda stěžovatel v té které věci musí či nemusí zaplatit náklady řízení státu. Neúspěšný dovolatel ve smyslu zcela bezvýsledného podání dovolání má legální povinnost výše zmiňované náklady řízení státu nahradit. Za zcela bezvýsledné podání dovolání je potom na místě považovat takové dovolání, které bylo pravomocně odmítnuto z některého z důvodů uvedených v ust. § 265i odst. 1 nebo zamítnuto podle ust. § 265j (srov. rovněž Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, komentář, díl I., 5. vydání, C.H.BECK, Praha, 2005, s. 1086). Přitom v dané věci bylo dovolání stěžovatele odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu dne 26. 10. 2005, sp. zn. , dle ust. § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Paušální částka, předvídaná ustanovením § 153 odst. 1 trestního řádu, je stanovena dle ust. ve výši 10.000,-Kč v případě bezvýsledného dovolání. Podle přechodného ustanovení čl. III odst. 3 , kterou byla změněna mj. ve smyslu stanovení výše uváděné paušální částky, a která nabyla účinnosti dne 1.1.2003, paušální částka nákladů trestního řízení ve věcech pravomocně skončených přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky se stanoví podle dosavadních předpisů. Argumentací a contrario potom lze dovodit, že v případech pravomocně skončených za účinnosti této vyhlášky se paušální částka stanoví podle tohoto právního předpisu. V dané věci byl přitom vydán rozsudek Vrchního soudu v Praze jakožto soudu odvolacího dne 15. 6. 2005, kterým byl napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen a bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznal vinným trestným činem podvodu podle , odst. 3 písm. b) trestního zákona. Od tohoto rozhodnutí vrchního soudu se potom tedy odvíjela právní moc dané věci ve smyslu přechodného ustanovení výše uváděné vyhlášky. Proto městský soud správně aplikoval ve znění vyhlášky č. 432/02 a její ust. a stanovil povinnost stěžovateli zaplatit náklady řízení státu paušální částkou ve výši 10.000,-Kč. Ani v tomto směru proto nelze městskému soudu nic vytknout. Přitom skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s napadeným rozhodnutím, nemůže sama o sobě znamenat zásah do ústavně zaručených práv a svobod a nemůže tak založit důvod k vyhovění ústavní stížnosti.

Ústavní soud tudíž dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla napadeným rozhodnutím porušena a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nemohlo být vyhověno návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť ten má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.

Obdobně byl Ústavní soud nucen konstatovat, že vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, muselo se toto jeho rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného dle ust. - tj. do návrhu na zrušení ust. § 153 trestního řádu, a to z důvodu výše zmiňované akcesority takového návrhu.

Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, návrh stěžovatele usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ust. .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2006

Stanislav Balík

předseda senátu