Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 106/06

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. M., zastoupené Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem se sídlem Praha 3, Čajkovského 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2005, čj. - 132, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2004, čj. - 103, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 27. 10. 2004, čj. - 118, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka svou ústavní stížností navrhla zrušení shora označených rozsudků obecných soudů. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 30. 6. 2003 zamítl žalobu Bytového družstva Chmelová 4 proti žalované stěžovatelce na vyklizení bytu v Praze 10, Chmelová 4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze, v záhlaví označeným rozsudkem, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě na vyklizení bytu vyhověl. Dovolání stěžovatelky bylo neúspěšné a bylo v záhlaví označeným roszudkem Nejvyššího soudu ČR zamítnuto.

Ve stručné ústavní stížnosti stěžovatelka zpochybnila skutková zjištění obecných soudů. Oba napadené rozsudky nejsou přesvědčivé a právní hodnocení obou soudů jsou v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, který rozhodl ve prospěch stěžovatelky. Proto jsou, podle stěžovatelky, napadené rozsudky rozporné s jejími základními právy podle a násl. d (dále jen " ").

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Tak tomu ovšem v tomto případě není. Ústavní stížnost samotná neobsahuje žádné argumenty ústavněprávního charakteru. Vstupovat znovu do této věci a přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy není v kompetenci Ústavního soudu, ledaže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné racionální interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Tak tomu ovšem ve zkoumané věci není. Odvolací i dovolací soud dovodil, na základě skutkových zjištění obecného soudu prvního stupně, jiný právní závěr než soud prvního stupně, přičemž samotná tato skutečnost nemůže, v žádném případě, znamenat protiústavní postup ani soudu odvolacího, ani soudu dovolacího.

Není úkolem, ani není v kompetenci Ústavního soudu, aby právní závěry rozhodnutí obecných soudů znovu detailně přezkoumával a nahrazoval je řešeními vlastními. Napadená rozhodnutí nevykazují žádné vady ústavněprávní povahy. Čl. 36 odst. 1 y, zaručující právo na spravedlivý proces, nebyl porušen. Jeho porušení nelze dovozovat z toho, že stěžovatelka nesouhlasí s právními a skutkovými závěry obecných soudů.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a proto ji, podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2006

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu