Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 12/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, č. j. -60, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a MUDr. B. R., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. 1. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, č. j. -60, kterým bylo rozhodnuto, že soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. Miroslav Formánek, JUDr. Jana Nováková, a JUDr. Pavel Vrcha nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , a u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. . Tvrdí, že tím byla porušena jeho základní práva podle d , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

K ústavní stížnosti nebyl přiložen originál plné moci k zastupování před Ústavním soudem, a proto byl stěžovatel vyzván k odstranění této vady ústavní stížnosti. Originál plné moci stěžovatel poté doručil podáním, které Ústavnímu soudu došlo 14. 3. 2006, a tím byly zcela naplněny formální náležitosti ústavní stížnosti.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, č. j. -60, předloženého stěžovatelem a z jeho tvrzení Ústavní soud zjistil, že je u Okresního soudu v Litoměřicích vedeno pod sp. zn. řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhá určení, že je vlastníkem určitých nemovitostí. V řízení uplatnil stěžovatel námitku podjatosti dle rozvrhu práce příslušného soudce, jmenovitě vůči JUDr. Ivetě Hořejší a JUDr. Jiřímu Derflovi, a v rámci ní i námitku podjatosti vůči soudcům odvolacího soudu, kteří jsou o této námitce podjatosti povoláni rozhodnout, tj. v daném případě vůči JUDr. Miroslavu Formánkovi, JUDr. Janě Novákové, a JUDr. Pavlu Vrchovi. Tuto námitku opřel o "Analýzu mediální prezentace kauzy K.", z nichž vyplývá, že na všechny soudce rozhodující v jeho věcech je vyvíjen nepředstavitelný tlak ze strany médií a představitelů moci zákonodárné a výkonné v tom směru, aby rozhodovali v neprospěch stěžovatele. Z toho dovodil, že všichni soudci rozhodující v jeho věcech nejsou nezávislí a odkázal na rozhodnutí ve svých věcech.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, č. j. -60, bylo rozhodnuto, že soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. Miroslav Formánek, JUDr. Jana Nováková a JUDr. Pavel Vrcha nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. a u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. .

Stěžovatel v ústavní stížnosti považuje s ohledem na nález,

sp. zn.

(in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 23. N. 98. str. 11), za nepřípustné, aby soud při posouzení námitky podjatosti vycházel pouze z prohlášení dotčeného soudce. To platí zejména v případě, že lze mít pochybnosti o jeho podjatosti, jak vyplývá z nálezu

sp. zn.

(in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 6. N. 127. str. 429). Nestačí totiž, aby soudce byl subjektivně nestranný, ale musí se jako takový jevit i v očích účastníků řízení a veřejnosti, jak vyplývá z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt vs. Belgie (17. 1. 1970, série A č. 11). Tvrdí, že jednání soudů a politiků v jeho věcech, kterého si všimla i média, postačí k založení důvodných pochybností o nestrannosti soudců v České republice obecně. Poukazuje na aktivitu představitelů moci zákonodárné a výkonné a jejich prohlášení o odpovědnosti těch, kdo stěžovateli v jeho nárocích vyhoví, na sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, č. 477/2005 Sb., a , kterým se mění , o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, , , ve znění pozdějších předpisů, a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a na to, že jsou státem požadovány podrobné zprávy o stavu věcí stěžovatele. Z toho dovozuje, že i v případě soudců krajského soudu se jedná o soudce podjaté, neboť žádným způsobem neprokázali, že se od vlivu politiků distancují, a že při svém rozhodování nebudou tímto tlakem ovlivněni.

Ústavní soud zvažoval zda rozhodnutí o tom, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodování věci, je vůbec způsobilé ústavního přezkumu, neboť je zřejmé, že tímto rozhodnutím řízení nekončí. I v případě, že je stěžovatel přesvědčen o podjatosti soudce, může být tato jeho domněnka potvrzena až konečným rozhodnutím tohoto soudce. Nelze vyloučit, že soudce, o němž se stěžovatel domnívá, že je podjatý, zaujme v konečném důsledku postoj pro stěžovatele příznivý. Nicméně s ohledem na svou dosavadní judikaturu (nález

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 18. N. str. 169, nález

sp. zn.

) Ústavní soud stěžovateli přezkum ústavnosti napadeného rozhodnutí neodepřel.

Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že obecný soud vycházel pouze z vyjádření dotčených soudců, že se necítí být podjati. Obecný soud naopak z těchto vyjádření vyšel pouze podpůrně, neboť především dospěl k závěru, že "samotná politická kampaň a jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu (ač je důležité, není pramenem práva) se samo o sobě nedá považovat za skutečnost, která by objektivně ohrožovala nezávislé a spravedlivé rozhodování...". Tento závěr se Ústavnímu soudu jeví jako ústavně souladný i s ohledem na další rozvíjení totožných námitek v ústavní stížnosti. Proti způsobu, jakým se obecný soud zhostil své ústavní pravomoci rozhodovat o námitce podjatosti, tedy nelze nic namítat. Přitom skutečnost, že obecný soud vyslovil názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63).

K samotné podstatě námitky absence nezávislosti a nestrannosti lze uvést, že stěžovatel nenamítá nic proti náležitostem, které jsou ustálenou jurisprudencí Evropského soudu pro lidská práva vyloženy jako objektivní stránka nestrannosti soudu (např. rozsudek ve věci Saraiva de Carvalho v. Portugalsko z 22. 4. 1994 Série A č. 286-B, rozsudek ve věci Hauschildt vs. Dánsko z 24. 5. 1989 Série A č. 154), či subjektivní stránka nestrannosti soudu (rozsudek ve věci Buscemi vs. Itálie z 16. 9. 1999, Sborník 1999-VI). Ve vztahu k namítané mediální prezentaci je třeba zmínit nález,

sp. zn.

, z nějž vyplývá, že soudce jako reprezentant veřejné moci může být objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích, současně však je nutno předpokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než je tomu u jednotlivých občanů. Pokud se tedy od stěžovatelem tvrzené mediální kampaně dokáží povznést jak soudci krajského soudu, jak vyplývá z jejich vyjádření, tak soudci rozhodující o usnesení napadeném ústavní stížností, jak vyplývá dostatečně z jeho odůvodnění, neshledává Ústavní soud, že by v daném případě existovaly jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudců.

V souvislosti s ochranou proti vnějším tlakům, coby Evropským soudem pro lidská práva definovaným komponentem nezávislosti soudů a soudců (rozsudek ve věci Piersack vs. Belgie z 1. 10. 1982, Série A č. 53) Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění usnesení

sp. zn.

, kterým bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí ve věci jeho námitky podjatosti soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, a kde byla tato problematika ve vztahu k totožné námitce podrobně rozebrána.

Ústavní soud tedy nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2006

Stanislav Balík

předseda senátu