Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 654/05

Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HYBLER GROUP, a. s., se sídlem v Semilech, Riegrovo nám. 15, zastoupené JUDr. Jitkou Kotábovou, advokátkou v Praze - Běchovicích, Areál VÚ čp. 539, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 2005, čj. -151, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, čj. -133, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 9. 12. 2005 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 2005, čj. -151, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, čj. -133, s tím, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces vyplývající z d (dále jen " ") a z y ČR a právo na vlastnictví (jeho ochranu) zakotvené v y.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti zjistil, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 1. 2004, čj. -97, byla zamítnuta (proti stěžovatelce podaná) žaloba Obce hlavní město Praha na určení, že je vlastníkem nemovitostí p. č. 1283, 1297/1, 1297/4 a 1307, které jsou zapsány na LV č. 496 pro obec Praha, k. ú. Běchovice u Katastrálního úřadu Praha-město. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně stran pozemků p. č. 1297/1 a 1297/4 potvrdil, jde-li však o výrok nalézacího soudu ohledně parcely č. 1283, ten odvolací soud změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem uvedené parcely. Dospěl totiž k závěru, že pozemek p. č. 1283 se skládá z pozemků původních p. č. 100/3, 101/2 a 102/2 a částí pozemků p. č. 106/3, 118/2 a 118/6, u nichž ke dni 31. 12. 1949 bylo prokázáno vlastnictví Obce Pražské, ke dni 24. 5. 1991 byl ve vlastnictví ČR a byl pozemkem nezastavěným, takže podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen " "), přešel na žalobkyni. Proti tomuto rozsudku, jde-li (mj.) o měnicí výrok odvolacího soudu, podala stěžovatelka dovolání, avšak Nejvyšší soud ČR je podle zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že pozemek p. č. 1283 ke dni 31. 12. 1949 neexistoval, existovaly historické pozemky s jiným rozložením i výměrou, jejichž části dnes tvoří předmětný pozemek. Odvolací i dovolací soud svá rozhodnutí odůvodňují mimo jiné nezastavěností dnešního pozemku p. č. 1283, což dle stěžovatelky činí v rozporu s , neboť posuzují zastavěnost pouze části historických PK parcel. Stěžovatelka s odkazem na ustanovení (pozn.: míněn zřejmě "odst. 1") písm. a) , který hovoří o nezastavěnosti pozemku, nikoliv "části" pozemku - míněno historického, se domnívá, že jako nezastavěnou nelze posuzovat historickou PK parcelu, jež je následkem dřívějšího sloučení s jinými PK parcelami součástí dnešních nových parcelních čísel, pokud jde pouze o její část, aniž by zbývající část historické PK parcely současně nesplňovala rovněž podmínku nezastavěnosti. V posuzované věci pozemek p. č. 1283 sestává z částí historických pozemků p. č. PK 106/1, 100/1, 101, 102, 118/1, 118/2, přičemž zbývající části uvedených historických pozemků p. č. PK 106/1, 118/1 a 118/2, které se nacházejí za hranicemi pozemku p. č. 1283, byly zastavěny, pokud jde o historické pozemky p. č. PK 100/1, 101, 102, ty sice zastavěny nebyly, ale jejich části sloučené do pozemku p. č. 1283 tvoří díky svému umístění spolu s ostatními pozemky a se stavbami nacházejícími se na sousedních pozemcích stěžovatelky jeden funkční celek. Dle názoru stěžovatelky odvolací i dovolací soud nesprávně vyložily citované ustanovení, načež dospěly k nesprávnému závěru. V důsledku toho zcela ignorovaly klíčový důkaz dodatkem znaleckého posudku ze dne 2. 10. 2003, čímž došlo k porušení pravidel hodnocení důkazů zakotvených v , a tím i práva stěžovatelky na soudní ochranu; napadená rozhodnutí mají také údajně bezesporu charakter konfiskace soukromého majetku ve prospěch veřejnoprávní korporace, takže bylo zároveň porušeno její vlastnické právo. Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), přičemž dospěl k závěru, že se sice jedná o návrh podaný včas, jenž je i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se , ale že současně jde o návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatelky. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.

I když stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká odvolacímu a dovolacímu soudu, že při svém rozhodování nezohlednily důkaz znaleckým posudkem (resp. jeho doplněním) ze dne 2. 10. 2003, její podstatou je polemika ohledně interpretace ustanovení Stěžovatelka v jejím rámci tvrdí, že otázku zastavěnosti je třeba posuzovat ve vztahu k tzv. historickým pozemkům, tedy k pozemkům v jejich hranicích ke dni 31. 12. 1949.

Dle již ustálené judikatury Ústavního soudu vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů ( y ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá dle názoru Ústavního soudu v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. 7. 1999,

sp. zn.

; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).

výslovně nestanoví, zda výše zmíněnou otázku je třeba posuzovat z hlediska pozemků v hranicích ke dni 31. 12. 1949 nebo ke dni účinnosti cit. zákona, tj. k 24. 5. 1991, příslušný závěr nelze učinit ani jednoduchým výkladem cit. zákona, resp. jeho ustanovení , odst. 2 písm. a). Na základě logického výkladu lze učinit závěr, jaký učinila stěžovatelka (i nalézací soud), stejným výkladem lze dospět k závěru, že zákonodárce, pokud hovoří v cit. zákona o pozemcích, míní tím - v závislosti na situaci - jak pozemky "historické", tak i pozemky k datu 24. 5. 1991 existující [srov. zejména cit. zákona, kde se hovoří o stavebním povolení, jež samozřejmě nemohlo být vydáno k "historickému" pozemku]. Vedle sebe tu tedy stojí dvě v zásadě rovnocenné výkladové varianty, což v podstatě vylučuje možnost, že by rozhodování obecných soudů bylo možno označit za svévolné v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy; přitom ať již by byla přijata první nebo druhá varianta, neznamenalo by to nějaké plošné znevýhodnění státu na straně jedné a zvýhodnění obce na straně druhé (nebo naopak), protože by vždy záviselo až na konkrétní situaci, tedy na tom, jakých změn hranice pozemků v průběhu času doznaly. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že věc ústavněprávní dimenze nedosahuje. Ostatně i z hlediska věcného nelze odvolacímu a dovolacímu soudu nic vytknout. Je třeba vzít v úvahu, že hranice pozemků se vyvíjely v závislosti na konkrétních potřebách a následný přechod pozemků do vlastnictví obcí za daných podmínek bude odpovídat reálnému stavu, čímž bude sníženo riziko vzniku právních i faktických problémů.

Pokud stěžovatelka namítá, že části "historických" pozemků p. č. 100/1, 101, a 102, jež byly sloučeny do pozemku p. č. 1283, tvoří se stavbami nacházejícími se na sousedních pozemcích stěžovatelky jeden funkční celek, ústavní stížnost postrádá v tomto ohledu nějakou bližší argumentaci. Přitom z rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že se i touto otázkou zabýval a tuto eventualitu vyloučil s tím, že regulační stanice a plynová přípojka, jež by mohly být příčinou vzniku funkčního celku ve smyslu , byly na pozemku p. č. 1283 vybudovány až v roce 1993 a splnění uvedeného kriteria je třeba hodnotit k datu 24. 5. 1991. Vzhledem k tomu, že v daném bodě Ústavní soud žádné zjevné pochybení v postupu odvolacího soudu nezjistil, přičemž stěžovatelka žádné konkrétní vady v ústavní stížnosti neoznačuje, nezbylo než tuto námitku stěžovatelky jako nedůvodnou odmítnout.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že je nutno ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2006

Jan Musil

předseda senátu