Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 8 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (13)46606.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 681/04
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V.Č., zastoupeného advokátem JUDr. L.E., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2004, čj. 26 Co 208/2004 - 592, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 20. 11. 2003, čj. 7 C 115/91 - 554, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel v ústavní stížnosti ze dne 14. 10. 2004, podané k poštovní přepravě téhož dne, navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud"). V ústavní stížnosti tvrdil, že krajský soud porušil jeho ústavně zaručená práva tím, že jednal v jeho nepřítomnosti, neboť se spokojil pouze s obesláním jeho právního zástupce.
Stěžovatel tak neměl možnost být osobně přítomen u jednání a osobně se vyjádřit, ačkoli tak učinit chtěl. Nemohl navrhovat důkazy ani činit jiné úkony, které by vedly ke zjištění skutečného stavu a správnému právnímu posouzení věci. V odvolacím řízení měla být, podle stěžovatele, posouzena otázka revizního znaleckého posudku - zejména to, zda by byl nutný posudek znaleckého ústav u (jak stanovil krajský soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2001) nebo pouze jednotlivého znalce.
Podle stěžovatele byla porušena jeho práva zaručená čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II ÚS 145/02 , jehož závěry měly být aplikovány i v jeho případě.
V souladu s ustanovením § 42 odst. 3 , 4 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, bylo vyžádáno vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud sdělil, že stížnost považuje za neopodstatněnou. K tomu, že stěžovatel nebyl obeslán, uvedl, že stěžovatel byl zastoupen advokátem, kterému udělil plnou moc, předvolání proto bylo doručeno pouze jeho zástupci (§ 49 odst. 1 OSŘ , ve znění do 31. 12. 2004). Okresní soud se ke stížnosti nevyjádřil. Tato vyjádření nepřinesla, ve vztahu k napadenému rozhodnutí, žádné nové skutečnosti, tvrzení ani argumentaci, a proto Ústavní soud nevzal jejich obsah v úvahu při rozhodování v této věci.
Ze spisu sp. zn. 7 C 115/91 Okresního soudu Praha - západ Ústavní soud zjistil, že právní předchůdkyně stěžovatele se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým měla být žalovaným uložena povinnost vydat jí movité věci a uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí v R. Věc byla předmětem dlouhého řízení před obecnými soudy obou stupňů, v průběhu kterého původní žalobkyně zemřela a na její místo nastoupil stěžovatel. Svůj nárok na vydání věcí opírala žalobkyně o závěť, která měla být sepsána původním vlastníkem nemovitostí a věcí movitých. V řízení bylo provedeno celkem pět znaleckých posudků, z nichž ze tří jednoznačně vyplynulo, že závěť nebyla sepsána původním vlastníkem (zůstavitelem), ale jinou osobou.
U prvých dvou posudků nebyl závěr jednoznačný, protože srovnávací materiál předložila pouze právní předchůdkyně stěžovatele a autentičnost těchto materiálů byla později zpochybněna (blíže viz poslední ve věci provedený znalecký posudek). Právo na uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí zdědil stěžovatel ( čl. 250 spisu).
V tomto řízení před okresním soudem byl mj. proveden revizní, celkově pátý, znalecký posudek. Okresní soud naposledy rozhodl rozsudkem ze dne 20. 11. 2003, čj. 7 C 115/91 - 554, kterým žalobu zamítl. Zamítavý rozsudek okresního soudu potvrdil krajský soud rozsudkem ze dne 7. 7. 2004, čj. 26 Co 208/2004 - 592. K otázce vypracování revizního znaleckého posudku znaleckým ústavem v odůvodnění uvedl, že ve svém prvním kasačním rozsudku ve věci nevyslovil, v tomto směru, závazný právní názor, ale pouze doporučení, kým by měl být posudek vypracován.
Ústavní soud ve své judikatuře pravidelně uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 , čl. 90 Ústav y ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobo d (čl. 83 Ústav y ČR). Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález
sp. zn. IV. ÚS 188/94
in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 39, str. 281). Z pohledu výše citované judikatury Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud se zabýval otázkou, zda byla porušena práva stěžovatele zaručená čl. 38 odst. 2 Listin y a čl. 6 odst. 1 Úmluvy - právo na projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. K uvedenému zásahu do stěžovatelových práv mělo podle něj dojít tím, že k jednání odvolacího soudu byl předvolán pouze jeho advokát. Stěžovatel v tomto směru odkázal na nález sp. zn. II ÚS 145/02 . Odkaz na tento nález není případný, neboť ten řešil situaci, kdy v důsledku procesního pochybení soudu, když bylo doručeno jen právnímu zástupci, rozhodl bez účasti dané strany na jednání. V tomto případě k tomu zjevně nedošlo, protože stěžovatel byl v řízení zastoupen svým advokátem, který byl na jednání přítomen. Ve věci proběhlo několik jednání, právní předchůdkyně stěžovatele se osobně účastnila na jednom z nich (čl. 7 , poté již s odkazem na zdravotní důvody - čl. 40 , 59, 162 - nebyla slyšena). Stěžovatel sám se žádného jednání nezúčastnil, soudu zasílal pouze své písemné návrhy, zájem o osobní účast na jednání nikdy neprojevil, ačkoli o některých jednáních byl informován přímo (viz např. čl. 426 spisu). Na všech jednáních byla přítomna, jako obecná zmocněnkyně, sestra stěžovatele, v závěrečné fázi řízení před obecnými soudy pak stěžovateli ustanovený právní zástupce. Tvrzení stěžovatele o tom, že se chtěl účastnit jednání odvolacího soudu a osobně se vyjádřit, a o nemožnosti navrhovat důkazy ani činit jiné úkony, se po nahlédnutí do jeho procesních návrhů, obsažených ve spise obecného soudu, jeví jako poněkud nepřesné (viz čl. 575 - 577). Stěžovatel písemně navrhl pouze vypracování revizního znaleckého posudku Krim.ú. Zájem stěžovatele účastnit se jednání odvolacího soudu a osobně se vyjádřit nelze z jeho podání obsažených ve spise vůbec dovodit.
Požadavkem stěžovatele, týkajícím se provedení revizního znaleckého posudku, o kterém se zmínil i v rámci ústavní stížnosti, se již dostatečně zabývaly obecné soudy. Dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodnily, z jakých důvodů nebyl posudek vypracován znaleckým ústavem. Na tuto část odůvodnění rozhodnutí obecných soudů lze zcela odkázat. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí zcela zřetelně vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Procesní postup a aplikace podústavního práva obecnými soudy byla ústavně konformní, k zásahu do práv stěžovatele ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listin y a čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu