Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
48413.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 452/04
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti ČF, zastoupeného advokátem JUDr. R.J., Ph.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 20 Co 340/2004 , ze dne 14. 10. 2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 12 C 167/2003 -35, ze dne 19. 4. 2004, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
I.
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 , 3, Listiny základních práv a svobo d zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti byla napadenými rozhodnutími obecných soudů zamítnuta jeho žaloba, aby byla žalované České republice - Ministerstvu financí uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 995.075,30 Kč s příslušenstvím jako škodu, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem.
Stěžovatel zaplatil na základě smlouvy o poskytnutí auditorských služeb společnosti A., s.r.o., odměnu ve výši 995.075,30 Kč za dohodnuté služby, kdy tato kancelář odhalila nicotnost dodatečných platebních výměrů F.ú. P., a zpracovala odvolání proti platebním výměrům F.ú. na daňové penále. Výsledkem bylo vrácení domněle dodatečně vyměřených daní v celkové výši 1,385.190,- Kč a vymáhání domnělého daňového penále v celkové výši 1,882.708,- Kč. Zaplacením uvedené odměny za poskytnutí uvedených auditorských služeb společnosti A., s.r.o., k odhalení nicotných platebních výměrů finančních úřadů byla stěžovateli nesprávným úředním postupem způsobena škoda, jejíž náhradu mu však obecné soudy zamítnutím jeho žaloby napadenými rozsudky nepřiznaly.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 12 C 167/2003 , a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1. Jak teprve z připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjišťuje, bylo současně s ústavní stížností dne 22. 12. 2004 stěžovatelem podáno rovněž dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (čl. 53 -58), ve kterém stěžovatel shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. a namítá, obdobně jako v ústavní stížnosti, nesprávné právní posouzení odvolacího soudu, že smluvní ujednání smlouvy o auditu a jejího dodatku č. 1 je zjevným obcházením § 39 o. z., resp. absolutně neplatné pro přímý rozpor s ustanovením § 3 odst. 3 zákona č. 523/1992 Sb.
III.
Dříve než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje formální a obsahové náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to včetně podmínek § 75 odst. 1 tohoto zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 74 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ).
Ústavní stížnost představuje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y ČR prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním procesním prostředkům, jež slouží k ochraně práv, ve vztahu subsidiarity. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti má jak stránku formální, tak stránku materiální. Formální stránka se odráží v požadavku vyčerpání všech opravných prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ). Z materiální stránky subsidiarity pak plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. To znamená, že se v případě ústavní stížnosti nejedná o procesní prostředek, který by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných, ale že ústavní stížnost lze podat tehdy, jestliže stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ). Ochrana ústavnosti přitom není úkolem pouze Ústavního soudu, ale i úkolem všech orgánů veřejné moci, a to zejména obecné justice, jak to vyplývá z čl. 4 Ústav y ČR.
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovými prostředky se podle tohoto zákonného ustanovení rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Těchto důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu se stěžovatel v podaném dovolání ostatně sám dovolává tvrzením, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř.
Pakliže bylo, jak shora uvedeno, v projednávané věci podáno současně s ústavní stížností dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, o kterém dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto, a stěžovatel tedy nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, nezbylo Ústavnímu soudu, než s ohledem na princip subsidiarity posoudit jeho ústavní stížnost jako nepřípustnou.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2006
Michaela Židlická
soudce zpravodaj