Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 467/05

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti E. S., právně zastoupeného Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem se sídlem B. Smetany 167/2, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení obou shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení d (dále jen ) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 28. 5. 1999, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. , byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona, spáchaným výstřelem z pistole, jímž dne 16. 3. 1996 těžce zranil na hlavě poškozenou A. B., která utrpěným zraněním dne 8. 9. 1996 podlehla, dále trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) trestního zákona, jehož se dopustil tím, že od přesně nezjištěné doby do dne vraždy měl v domě poškozené uschovány pistole se zásobníky a náboji. Za oba trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody podle § 219 odst. 1 za použití § 35 odst. 1 trestního zákona v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. d) trestního zákona do věznice se zvýšenou ostrahou, podle § 57 odst. 1, 2 trestního zákona mu byl uložen trest vyhoštění na dobu deseti roků z České republiky a dále podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního zákona ochranné opatření zabrání věci; též byl zavázán k náhradě škody, to vše podle specifikace uvedené v rozsudcích.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci sp. zn. s odůvodněním, že soud neshledal důvody pro obnovu řízení podle § 278 odst. 1 trestního řádu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla Vrchním soudem v Olomouci zamítnuta.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že soudy obou stupňů adekvátně nereagovaly na uvedení zcela nových skutečností ve vztahu k trestnému činu, za který byl odsouzen. Soud I. stupně navržené důkazy bagatelizuje, ačkoli stěžovatel jednoznačně označil pachatele trestného činu. Stěžovatel je naopak přesvědčen, že jím navržené důkazy a nově uváděné skutečnosti plně odůvodňují obnovu řízení v jeho trestní věci. Za těchto okolností nelze ponechat na libovůli soudu, zda obnovu řízení povolí.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti žádá, aby Ústavní soud rozhodl o tom, že náklady jeho právního zastoupení uhradí stát podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), neboť stěžovatel nemá dostatečné prostředky k úhradě svého právního zastoupení.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas stěžovatele se zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení.

I pro případ řízení o povolení obnovy řízení platí, že Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy a je zcela na nich, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda stěžovatelem navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení, za předpokladu, že v řízení nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatele. V daném případě takové porušení shledáno nebylo, stejně jako nebylo shledáno stěžovatelem tvrzené porušení práva na soudní ochranu podle y. Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z y, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.

Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.

Stěžovatel označil za skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé zejména výslech několika svědků, jejichž výpovědi v trestním řízení považoval za lživé, a označil osobu, která měla údajně vraždit.

Obecné soudy musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu.

V projednávané věci se obecné soudy zabývaly zákonnými podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení. Návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, i když důkazním návrhům nevyhověly, odpovídajícím způsobem zdůvodnily (§ 134 odst. 2 trestního řádu), proč nepovažovaly stěžovatelem navrhované důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 278 trestního řádu.

V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu.

Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nemohl Ústavní soud vyhovět návrhu stěžovatele podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2006

Stanislav Balík

předseda senátu