Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 28/05

Ústavní soud rozhodl dne 7. března 2006 o ústavní stížnosti JUDr. A. J., zastoupeného Mgr. Barborou Mokrošovou, advokátkou, AK Americká 31, 120 00 Praha 2, proti postupu Městského soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti žádá, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování jeho práva zaručeného článkem 38 odst. 1d a nařídil mu, aby stěžovateli umožnil výkon a kontrolu práva na zákonného soudce.

Ústavní soud zjistil z podané ústavní stížnosti, vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, jakož i z přiložené korespondence stěžovatele s místopředsedou Městského soudu v Praze, že stěžovatel byl rozsudkem tamního soudu ze dne 14. 9. 2004, č. j. -1357, uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, 2 a 4 trestního zákona. Stěžovatel dne 15. 12. 2004 podal u Městského soudu v Praze žádost o sdělení, jakým způsobem dochází k přidělování napadnutých věcí, jak je jejich pořadí evidováno, zda je pořadí ověřitelné, kdo nebo co rozhoduje o přidělení věci konkrétnímu senátu. Dne 10. 1. 2005 místopředseda tohoto soudu přípisem oznámil stěžovateli, že přidělování věcí vyplývá z rozvrhu práce pro příslušný rok a z komentáře ke způsobu přidělování věcí, jež je přílohou rozvrhu práce. Věci jsou přidělovány v pořadí, jak napadnou senátu s nižším pořadovým číslem k senátu s vyšším pořadovým číslem, přičemž komentář řeší, jak určit příslušný senát při nápadu více věcí v jeden den; dodržení zásady neodňatelnosti zákonnému soudci je možno ověřit z rejstříku senátů I. stupně. Ke sdělení byl připojen rozvrh práce senátu 3 T.

Stěžovatel je přesvědčen, že Městský soud v Praze mu svým postupem brání ve zjištění a ověření, zda právě senát 3 T byl na řadě při nápadu obžaloby podané Městským státním zastupitelstvím v Praze. Požadavek dostatečné transparentnosti systému přidělování soudní agendy není podle stěžovatele uspokojen pouhým sdělením, že zásada neodňatelnosti zákonnému soudci je striktně dodržena, když zároveň nelze ověřit skutečné pořadí nápadu věcí v jednotlivých dnech a jejich následné přidělení konkrétnímu senátu. Stěžovatel poukazuje nau, kterou jeho obhájkyně obdržela při lustraci spisů a v níž je uvedeno pouze jméno předsedy senátu, nikoli však ostatních členů. S ohledem na tuto skutečnost je stěžovatel přesvědčen, že takto sestavený seznam je zcela nedostatečný a je v přímém rozporu s požadavkem transparentnosti a vědomosti o zákonném soudci ještě před zahájením samotného řízení.

Ústavní soud z důvodů dále vyložených dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná.

K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle ustanovení , o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen ""). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, podle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (srov. nález

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111).

Z ustanovení , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, vyplývá, že rozvrh práce soudu je veřejně přístupný a každý má právo do něho nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy. Nelze tvrdit, že by soud této své povinnosti nedostál a stěžovateli bránil ve výkonu jeho práva kontroly, naopak místopředseda Městského soudu v Praze stěžovateli přípisem vysvětlil, jakým způsobem jsou přidělovány napadené věci, k přípisu byla přiložena kopie agendy připadající na senát 3 T a dále zmíněna možnost ověřit si z rejstříku senátů I. stupně, zda je rozvrh práce dodržen.

To, co stěžovatel vytýkal nalézacímu soudu, mohl uplatnit (a z vyžádaného spisu bylo zjištěno, že také uplatnil) v odvolání, kterým napadl rozsudek nalézacího soudu (konkrétně v druhém "doplnění odvolání" - č. l. 1444 - 1448). Odvolací soud pak vyžádal rozvrh práce Městského soudu v Praze; ten mu byl zaslán včetně komentáře (č. l. 1468); při veřejném zasedání o odvolání stěžovatele jím soud provedl důkaz, přičemž dal obhajobě šanci se k tomuto důkazu vyjádřit (č. l. 1510). V rozsudku odvolacího Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. , jímž byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2004, č. j. -1357, v celém rozsahu zrušen a nově rozhodnuto o vině, trestech a náhradě škody, se tento soud v rámci odůvodnění s výhradami stěžovatele stran uvedeného řádně vypořádal.

V současné době sice ještě není skončeno řízení o stěžovatelem podaném dovolání, to však nebrání, aby Ústavní soud rozhodl o podané stížnosti, neboť z výše uvedeného zjevně vyplývá, že v době podání ústavní stížnosti nikterak nebylo stěžovateli bráněno, aby uplatnil i před obecnými soudy výhrady obsažené v ústavní stížnosti; jak již uvedeno tyto i uplatnil a soud se s nimi vypořádal, takže v postupu obecných soudů nelze spatřovat protiústavní zásah do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv. Zakazovací i nařizovací výrok obsažený ve stížnostním žádání (petitu) stěžovatelova návrhu postrádal navíc smysluplnost, vzhledem k tomu, že byl Ústavnímu soudu předložen v době, kdy již soud prvního stupně rozhodl a kdy probíhalo odvolací řízení (přičemž nyní probíhá řízení dovolací). Nelze též přehlédnout, že námitky stěžovatele stran údajného odepření "kontroly" toho, zda v jeho věci rozhodoval v řízení před soudem prvního stupně zákonný soudce, zpochybňuje i další postup stěžovatele. Předseda senátu tohoto soudu JUDr. Kamil Kydalka (předsedající i senátu, jenž v prvním stupni rozhodoval ve věci samé) usnesením ze dne 2. 1. 2006 zamítl stěžovatelův návrh na odklad výkonu trestu odnětí svobody (č. l. 1624, 1625); toto rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, avšak že by rozhodoval soudce, který rozhodovat neměl, v tomto řádném opravném prostředku nenamítal. I z toho se podává, že stěžovatelovy výhrady uplatněné v ústavní stížnosti (též v odvolání a dovolání) možno hodnotit toliko jako součást jeho obhajoby, ne však jako jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení , to jest jako jednorázový protiprávní a zároveň protiústavní útok vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu a kterému nebylo možno čelit jinak než podáním ústavní stížnosti (srov. nález

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 78).

Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení odmítl jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. března 2006

Miloslav Výborný

soudce zpravodaj