Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 46/05

Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. M., zastoupené JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou, AK Divadelní 16, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 5. 2003, č. j. -27, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2003, č. j. -52, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 11. 2004, č. j. -73, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byl porušen článek 4, 9 a 11 d (dále jen " "), tedy ustanovení garantující, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích, že nikdo nesmí být podroben nuceným pracím a službám, že každý má právo vlastnit majetek a že vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých. Také prý nebyl respektován článek 96 y, podle něhož mají všichni účastníci řízení před soudem rovné právo.

Z podané ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. , zjistil Ústavní soud následující.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 4. 1994, sp. zn. , bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, kterou stěžovatelka adresovala žalovaným J. a S. L.; stěžovatelce byla současně uložena povinnost zajistit žalovaným náhradní byt. Dne 17. 5. 2002 došla témuž soudu žaloba o vyklizení bytu bez náhrady s odůvodněním, že žalovaní se mezitím z předmětného bytu odstěhovali do domu prvého žalovaného v Jindřichově Hradci, v bytě tedy nebydlí a náhradní byt nepotřebují. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. 5. 2003, č. j. -27, žalobu zamítl. Konstatoval, že ačkoli se žalovaní z bytu odstěhovali, k rozporu s dobrými mravy nedošlo, neboť syn žalované má v předmětném bytě odvozené právo bydlení na základě rodinněprávního vztahu, když začal v bytě bydlet z důvodu výkonu civilní služby již předtím, než se žalovaní odstěhovali, a proto nešlo o spekulativní pronájem bytu. Městský soud v Praze rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil rozsudkem ze dne 9. 12. 2003, č. j. -52. Z odůvodnění vyplývá, že v případě syna žalované se nejednalo o zneužití práva bydlení, nicméně soud nepovažoval za potřebné zabývat se úvahami o přechodu práva nájmu bytu na syna, a to proto, že skutečnost, že žalovaná je pracovně zcela vázána na Jindřichův Hradec, zatímco žalovaný pracuje i v Praze, nevede k závěru, že žalovaní byt neužívají; po žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby užívali jen jeden byt, když každý z nich je vázán na jinou lokalitu; bydlení v jednom bytě by vždy pro jednoho žalovaného znamenalo nákladné denní dojíždění. Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 11. 2004, č. j. -73, dovolání stěžovatelky zamítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka soudu prvého i druhého stupně vytýká, že účelově v rozporu se zákonem a principem spravedlnosti hájí nájemce, čímž napomáhají protiústavní šikaně majitelů domů, kteří jsou tak nuceni trpět ve svých domech nemorální a příživnické osoby požívající výhody z neschopnosti státní moci zákonem upravit nájemní právo k bytům. Výtka, že stěžovatelka nezajistila žalovaným náhradní byt, je nemorální, neboť majitel domu nemá možnost zajistit náhradní byt, pokud takový byt nekoupí. Obecní byty zejména v Praze se nájemcům v domech soukromých majitelů nepřidělují a jinak byt získat nelze. Žalovaní, přestože již době přivolení k výpovědi z nájmu bytu měli vlastní dům v Jindřichově Hradci, předmětný byt přenechali synovi žalované, který s ní nikdy nežil a nebyl jí ani svěřen do výchovy. Se souhlasem soudu tak syn žalované bydlí v bytě s regulovaným nájemným a pronajímateli nezbývá než vyčkat vymření nájemce do všech pokolení, aby nedocházelo k neustálým přechodům nájmu k bytu. Konečně oba soudy odlišně posoudily skutková zjištění a provedly odlišná právní posouzení, čímž měl být dán dovolací důvod. Omezení přípustnosti dovolání je odepřením práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 y.

Samosoudkyně Obvodního soudu Prahu 10 ve svém vyjádření uvedla, že napadeným rozhodnutím nebyly stěžovatelce uloženy žádné povinnosti a že podstatou řízení bylo rozhodování o tom, zda trvání na zajištění bytové náhrady žalovaným je rozporu s dobrými mravy s ohledem na okolnosti nastalé v období následujícím po vydání původního rozhodnutí. K námitce stěžovatelky, že žalovaní měli dům v Jindřichově Hradci již v době přivolení k výpovědi z nájmu bytu, nemohl soud přihlížet, neboť se jednalo o skutečnost nastalou již před přivolením k výpovědi a takový přezkum pravomocného soudního rozhodnutí nebyl s ohledem na ústavní princip právní jistoty možný. Právo stěžovatelky vlastnit majetek nemohlo být dotčeno, neboť je stále vlastnicí činžovního domu. Není pravdou, že stěžovatelka nemůže žalovaným zajistit náhradní byt. Podle nálezu Ústavního soudu

má sice výše nájemného význam při posuzování adekvátnosti bytové náhrady, avšak jen v tom smyslu, že musí odpovídat obvyklé ceně nájmu v daném místě a čase. Dosáhne-li pronajímatel exekučního titulu na vyklizení bytu s tzv. regulovaným nájemným, má právo se domoci exekučního vyklizení za stejných podmínek jako pronajímatel, který dosáhl téhož u bytu s neregulovaným nájemným. Stěžovatelka může zajistit žalovaným bytovou náhradu s místně obvyklým nájemným, nikoli nájemným regulovaným. Takové byty jsou běžně dostupné a snadno lze k nim uzavřít nájemní smlouvu.

Stěžovatelka v replice k vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 10 konstatuje, že teoreticky lze dosáhnout vyklizení do bytu s tzv. neregulovaným nájemným v souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu, ve skutečnosti to však možno není, neboť takové vyklizení obnáší zajištění náhradního bytu, tj. minimálně uzavření nájemní smlouvy pro vyklizovaného a placení nájemného po celou dobu exekuce, která je pro délku soudního řízení značně dlouhá; pro pronajímatele, který nemá sám jiný volný byt, je tedy nemožné zajistit takové vyklizení. Stanovisko Ústavního soudu při stálém zachování regulovaného nájemného je pouze další nadějí, nikoli vymahatelným právem. Dále pak stěžovatelka rozvíjí argumentaci v ústavní stížnosti již předloženou.

Ústavní soud zvážil zjištěné skutečnosti a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud plně souhlasí se stěžovatelčinou kritikou stávajícího způsobu regulace nájemného; to ostatně vyjádřil ve svých nálezech (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, č. 93),

(Sbírka nálezů a usnesení, sv. 28, č. 142) a

(Sbírka nálezů a usnesení, sv. 29, č. 41), kde konstatoval, že obsah i výkon řady oprávnění vlastníka, která tvoří obsah vlastnického práva, je u vlastníků domů s nájemními byty podléhajícími cenové regulaci nezdůvodnitelně zpochybněn a odepřen. Také uvedl, že cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby ta eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti, neboť v takovém případě by implikovala popření účelu a všech funkcí vlastnictví. Tento protiústavní stav nelze vytýkat Ústavnímu soudu, který v rámci své pravomoci učinil vše pro odstranění nežádoucího stavu, ale moci zákonodárné, neschopné, či dokonce neochotné podniknout nezbytné kroky pro eliminaci poškození vlastnického práva vlastníků nájemních domů. Jako obiter dictum v uvedené souvislosti poznamenává Ústavní soud, že ve stěžovatelčině věci v důsledku existující právní úpravy (oddíl čtvrtý hlavy sedmé části osmé ) a v důsledku nečinnosti zákonodárce stran přijetí zákona předpokládaného ust. nepochybně dochází k omezování ústavněprávně chráněného ( y) vlastnického práva zahrnujícího v sobě oprávnění vlastníka, jež jsou tradičně nazývána jako ius disponendi, ius utendi a ius fruendi; tato omezení mohou být sice ústavně konformní, avšak podmínkou toho je, aby byla stanovena zákonem, aby sledovala legitimní cíl a aby nevybočila z principu proporcionality (srov. nález

a další). Mlčení zákonodárce, jež ve svých důsledcích v rozporu s řadou nálezů Ústavního soudu (

,

,

) ponechává nevyplněnou a k tíži pronajímatelů protiústavně existující mezeru stran úpravy nájemného vedoucí k deregulaci, nemůže být tolerováno. Ústavnímu soudu je známo, že judikatura obecných soudů doposud odmítá naznačenou protiústavní mezeru vyplnit svými rozhodnutími; to však je postup nesprávný ve svých důsledcích protiústavně odpírající poskytnout ochranu ústavně chráněnému vlastnickému právu a tím i rezignující na základní ústavní povinnost soudní moci. Ústavní soud je proto přesvědčen, že právě judikaturní činností obecných soudů je nutno v období a pro období neexistence ústavně konformní zákonné úpravy naplňující ust. protiústavní situaci řešit a o výši nájemného rozhodovat způsobem, který co do splnění kautel ústavnosti Ústavní soud naznačil již v citovaných nálezech (srov. též nález

,

). Ve stěžovatelčině věci však nešlo o spor týkající se výše nájemného, pročež tyto úvahy nemohou založit důvod pro kasaci stěžovaných rozhodnutí. Pokud pak stěžovatelka nesouhlasí s institutem přechodu nájmu upraveným v ustanovení , musí Ústavní soud konstatovat, že s ústavní stížností návrh na zrušení tohoto ustanovení nespojila.

Ve vztahu k možnosti získání náhradního bytu, Ústavní soud odkazuje na vyjádření nalézacího soudu, které tuto otázku přiléhavým způsobem vysvětluje. Ústavní soud je přesvědčen, že nařízení povinnosti poskytnout žalovaným bytovou náhradu neodporuje dobrým mravům, a to právě s ohledem na výše uvedenou možnost zajistit náhradní byt s deregulovaným nájemným, čímž může být nastolen stav dovolující stěžovatelce domoci se vyklizení bytu v nemovitosti jí vlastnicky náležejícího i cestou výkonu rozhodnutí (exekuce); z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv stěžovatelky (zejména práva vlastnického) tím může být dosaženo i bez zásahu Ústavního soudu výsledku, o který stěžovatelka usilovala. Postup pronajímatele při zajišťování bytové náhrady, ať už s regulovaným či deregulovaným nájemným, je v obou případech tentýž; nelze tvrdit, že při zajišťování bytové náhrady s deregulovaným nájemným je postup komplikovanější.

K námitce, že měl být dán dovolací důvod, jestliže soudy odlišně posoudily skutková zjištění a provedly odlišná právní posouzení, Ústavní soud poznamenává, že v takovém případě se může jednat o tzv. překvapivé rozhodnutí. Jde o situaci, kdy změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje ( ), je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní (srov. nález

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 13, č. 10). Na první pohled se zdá, že k tomuto jevu došlo, když nalézací soud považoval za rozhodné, že právo nájmu bytu přešlo na syna žalované O. L., zatímco odvolací soud nepovažoval za nutné se otázkou přechodu práva nájmu zabývat z důvodu roztříštěnosti pracovních aktivit žalovaných v Praze a v Jindřichově Hradci, pro něž nelze spravedlivě žádat, aby se pražského bytu vzdali. Nicméně stěžovatelce nebylo upřeno právo doložit důkazy týkající se této problematiky, neboť klíčová otázka frekvence pobývání žalovaných v předmětném bytě byla prošetřována již v nalézacím řízení a odvolací řízení v tomto směru po skutkové stránce nic nového nepřineslo.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 8. března 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu