Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 187/06

Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. I., zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem ve Znojmě, Tovární 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. října 2005, sp. zn. , spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v intencích , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), napadl stěžovatel ve své občanskoprávní věci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. října 2005 ( -318) a tvrdil, že jím a jemu předcházejícími rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v , a d.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. října 2005 ( -318) bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, který vystupoval v procesním postavení žalovaného v řízení před obecnými soudy, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2005 ( -257). Dovolací soud neshledal dovolání přípustné ani z toho důvodu, že by rozhodnutí krajského soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. srpna 2003 ( -199), kterým rozhodl soud I. stupně o žalobě žalobkyně (H. J.) tak, že stěžovatel je povinen vyklidit pozemek parc. č. 16/65 a parc. č. 155 v k. ú. Vrbovec, zapsané na LV č. 759 pro obec a k. ú. Vrbovec, a současně byl soudem I. stupně zamítnut návrh na určení, že stěžovatel vydržel právo věcného břemene užívání pozemků parc. č. 155, 156, 16/64, 16/65, jako přístupové cesty k domu č. p. 128.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí - stručně shrnuto - že společně se svou manželkou nerušeně v dobré víře užíval předmětné pozemky od roku 1955 do doby uplatnění nároku žalobkyní. Poukazuje na to, že vydržel vlastnické právo k předmětným pozemkům, případně vydržel právo věcného břemene, spočívajícího v užívání těchto pozemků, neboť vpředu označené pozemky vždy sloužily jako přístupová cesta k domu č. 128 ve Vrbovci. Ve věci rozhodující obecné soudy (Okresní soud ve Znojmě, Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud ČR) proto porušily , a d. Stěžovatel navrhl zrušit usnesení Nejvyššího soudu ČR, jak je vpředu označeno. Současně navrhl podle odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel svou ústavní stížností usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že tato rozhodnutí jsou založena na řádně zjištěném skutkovém stavu věci, proti němuž ani sám stěžovatel žádné námitky nevznáší. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho tvrzení, že předmětné pozemky užíval v dobré víře a vlastnické právo k nim nabyl vydržením, příp. že mu svědčí právo věcného břemene. S tímto tvrzením stěžovatele, které vznesl v řízení před obecnými soudy, se však tyto v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu se zákonem vypořádaly ( , ); pod aspektem ochrany ústavnosti ( y ČR) jim proto nelze nic vytknout. K porušení a d proto nedošlo.

Totéž lze konstatovat i stran tvrzeného porušení d, neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze v intencích d chránit pouze vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 41, Praha 1995). K porušení d proto dojít nemohlo.

Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [ ], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. Odmítavý výrok ústavní stížnosti současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelem navržený odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2006

Jan Musil

předseda senátu